II.ÚS 2478/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2478/16 ze dne 30. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Evy Novákové, zastoupené Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Blodkova 1476/4, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 5 Cmo 462/2015-105 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015 č. j. 50 Cm 252/2014-73, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ABEWY EXE GROUP, s. r. o., sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž došlo k porušení zásady vázanosti soudy zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2015 č. j. 50 Cm 252/2014-73 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) směnečný peníz ve výši 31 409 Kč spolu příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 104 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 6 694,30 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 765,93 Kč. Žalovanou částku požadovala vedlejší účastnice řízení na základě originálu vlastní směnky vystavené bez protestu stěžovatelkou dne 16. 3. 2012, jež zajišťovala půjčku poskytnutou stěžovatelce obchodní společností TOMMY STACHY, s. r. o. Uvedená směnka byla na vedlejší účastnici řízení převedena rubopisem dne 14. 1. 2013. Městský soud považoval směnku za platnou a obranu stěžovatelky do kauzy předmětné směnky a nedodržení vyplňovacího práva za nepřípustnou, neboť stěžovatelka jednak ani netvrdila, že by vedlejší účastnice řízení směnku nabyla ve zlé víře, či že by se při jejím nabývání provinila hrubou nedbalostí [srov. Čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen "zákon směnečný a šekový")], jinak ani neuváděla, což by bylo k řádnému odůvodnění její obrany nezbytné, jaká byla dohoda o vyplnění blankosměnky a proč se domnívá, že v důsledku nedodržení těchto konkrétních ujednání, není zavázána k plnění ze směnky. Pouhé stěžovatelčino tvrzení, že ve směnce byla vyplněna suma převyšující o 100% půjčenou částku, aniž by bylo uvedeno, co přesně směnka zajišťovala a proč se stěžovatelka domnívá, že tyto zajištěné nároky vůbec nevznikly, nebo nedosáhly výše směnečné sumy, podle městského soudu nedostačuje. Další námitky stěžovatelky pak shledal nedůvodnými. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka neprokázala ani zánik pohledávky, kterou směnka zajišťovala, ani promlčení nároku ze směnky (Čl. I § 70 odst. 1 zákona směnečného a šekového) a ani rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti uvedl, že směnka nezajišťovala pouze samotnou jistinu půjčky, ale i smluvní pokuty a úroky. Městský soud vzal za prokázáno, že výše jistiny po zesplatnění činila 21 797 Kč, přičemž stěžovatelkou bylo uhrazeno 20 000 Kč a smluvní pokuta činila 29 612 Kč, což v součtu odpovídá částce vyznačené jako směnečná suma na směnce. Vyžadování smluvní pokuty, případně úroků a zbytku jistiny půjčky nebylo možno hodnotit jako rozpor s dobrými mravy, neboť odpovídalo ujednání stěžovatelky s předchozím majitelem směnky (obchodní společností TOMMY STACHY, s. r. o.). 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j. 5 Cmo 462/2015-105 rozhodnutí městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 242,80 Kč. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu. V prvé řadě nepřitakal, mj. i s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 207/05 (N 6/40 SbNU 57; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), námitce stěžovatelky spočívající v neposkytnutí dostatečné lhůty k přípravě na ústní jednání předvídané v § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále se ztotožnil s názorem městského soudu, že předmětná směnka je platnou vlastní směnkou, kterou vystavila stěžovatelka, jakož i s tím, že ani zánik závazku, který zajišťovala, ani její promlčení nebyly prokázány. Naopak v řízení bylo prokázáno (předmětnou směnkou, ale i smlouvou o půjčce a směnečným vyplňovacím oprávněním, jakož i rámcovou smlouvou a přehledem dlužných položek), že směnka zajišťovala nejen poskytnutou půjčku, nýbrž i smluvní pokutu. Namítala-li stěžovatelka až v odvolacím řízení, že jí tato pokuta nebyla vyúčtována, nebylo možno se touto námitkou zabývat, neboť šlo o nepřípustnou novotu. Vrchní soud dále podotkl, že směnka byla vystavena k zajištění půjčky ještě před účinností novely zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), provedené zákonem č. 43/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým bylo zajištění spotřebitelských úvěrů pomocí směnek vyloučeno. Vrchní soud shrnul, že vedlejší účastnice řízení předložila platnou vlastní směnku, kterou nabyla indosací. V řízení před městským soudem stěžovatelkou nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by ji vedlejší účastnice řízení nabyla ve zlé víře, nebo že by se při jejím nabývání provinila hrubou nedbalostí a směnka rovněž nebyla vystavena v rozporu s dobrými mravy. Naopak bylo prokázáno, že nezajišťovala pouze samotnou jistinu půjčky, ale i smluvní pokuty a úroky a na směnku nebylo nic zaplaceno. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obdobně jako v odvolacím řízení namítá nedodržení lhůty k přípravě jednání v řízení před městským soudem. Podotýká, že předvolání k jednání, které se konalo dne 12. 8. 2015, jí bylo doručeno 3. 8. 2015, což je pouze 9 dnů přede dnem, kdy se mělo jednání konat a tedy v rozporu s § 115 odst. 2 o. s. ř. V této souvislosti podrobně vysvětluje okolnosti ohledně nařízení jednání, přičemž poukazuje na to, že v době před nařízením jednání, a následně i během jednání a poté byla v pracovní neschopnosti. Nesouhlasí s poukazem vrchního soudu na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 207/05, který vycházel z jiného skutkového stavu. Za nesprávný považuje i argument, že mělo jít o případ, který nevyžaduje rozsáhlejší přípravu k jednání. Šlo o směnečnou věc, navíc v kombinaci se spotřebitelským úvěrem, která je pro laika nezastoupeného advokátem značně složitá. Rovněž namítá, že městský soud neprovedl důkaz směnečným vyplňovacím prohlášením, ačkoliv vrchní soud tvrdil následně opak, a sice že toto prohlášení bylo součástí smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2012. V této souvislosti namítá nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ohledně tvrzení o nabytí směnky jejím majitelem ve zlé víře, anebo o provinění se hrubou nedbalostí. Dále nesouhlasí s argumentací, že v odvolacím řízení uplatnila nepřípustné novoty v rozporu s principem neúplné apelace. K tomu uvádí, že šlo o námitku vyplývající ze skutečnosti, která vyšla najevo v řízení před městským soudem, a jíž bylo právě směnečné vyplňovací prohlášení, které ovšem městský soud jako důkaz neprovedl. Další pochybení spatřuje v nesprávném posouzení věci, jež spočívá v tom, že nebyl aplikován zákon o spotřebitelském úvěru, nýbrž pouze formální směnečné právo, a to na úkor práva chránícího spotřebitele. I když vrchní soud zmínil, že směnka byla vystavena před účinností zákona č. 43/2013 Sb., který zapovídá zajištění spotřebitelského úvěru směnkou, přesto soudy pominuly znění zákona o spotřebitelském úvěru před jeho novelou. Ustanovení § 18 zákona o spotřebitelském úvěru totiž stanovovalo, že "splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr." Podle stěžovatelky soudy toto ustanovení pominuly pravděpodobně s argumentem, že bylo na ní, aby tvrdila a prokazovala relevantní skutečnosti a okolnosti. Takový postup považuje za chybný, neboť zákon o spotřebitelském úvěru je normou kogentní, veřejnoprávní a ve vztahu k zákonu směnečnému a šekovému speciální. V této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu