Ústavní soud II.ÚS 2480/24

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění jako odčinění duševních útrap. Tyto měly stěžovatelům vzniknout v důsledku úmrtí pana S. Č., manžela stěžovatelky b) a otce stěžovatele a) a stěžovatelky c). Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výroky I, II a III), neboť neshledal příčinnou souvislost mezi úmrtím pana S. Č. a postupem Vsetínské nemocnice a.s. (dále jen "nemocnice"), vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, při jeho léčbě. Podle názoru okresního soudu nedošlo ke vzniku odpovědnosti za škodu. Okresní soud vyhodnotil postup nemocnice jako postup lege artis. Současně okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelů k náhradě nákladů řízení vedlejším účastnicím řízení a státu (výroky IV, V a VI).

Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení zahájeném k odvolání stěžovatelů potvrdil rozhodnutí okresního soudu (výrok I), přičemž nákladové výroky IV a VI soudu prvního stupně změnil (výrok II) tak, že snížil náhradu nákladů nemocnice. Dále krajský soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastnicím i náhradu nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).

Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, a rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejším účastnicím řízení náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu veškeré provedené důkazy a vycházely pouze ze znaleckého posudku zpracovaného Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Tento posudek podle stěžovatelů nevzal za podklad celý spisový materiál a vycházel pouze ze zdravotnické dokumentace, která nebyla vedena průkazně, jakož i čitelně, a podle jejich názoru obsahovala i nepravdivé informace, což odporuje požadavkům § 54 odst. 2 zákona o zdravotních službách. Stěžovatelé tvrdí, že tímto způsobem vzniká nerovné procesní postavení stran soudního řízení, neboť se zdravotnická dokumentace nachází pod kontrolou pouze jedné ze stran. Právě s ohledem na procesní nerovnost účastníků soudního řízení stěžovatelé požadují, aby došlo k obrácení důkazního břemene. Přestože si jsou stěžovatelé vědomi judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která k tomuto procesnímu postupu přistupuje velmi zdrženlivě a pouze ve výjimečných případech, požadují, aby došlo k jejímu přehodnocení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále poukazují na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů. Vytýkají jim nesprávné procesní postupy, nevhodné hodnocení důkazů a nedostatečné odůvodnění.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Právní doktrína (viz podrobně např. Hájková, K., Kauzální nejistota v medicínskoprávních sporech. Časopis pro právní vědu a praxi, 2024, č. 1, s. 77-112), stejně jako ustálená judikatura Ústavního soudu považuje obrácení důkazního břemene za prostředek ultima ratio, který je namístě pouze tehdy, nelze-li tvrzení pacienta prokázat ani postupem podle § 129 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1785/21 z 28. 6. 2022 či sp. zn. IV. ÚS 14/17 z 9. 5. 2018). K přistoupení obecného soudu k využití tohoto procesního postupu dochází typově v situacích, kdy zdravotnická dokumentace nebyla ze strany zdravotnického zařízení uschována, došlo k její ztrátě, anebo nebyla pořízena vůbec. Tomuto odpovídá rovněž ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2793/2017 z 30. 5. 2019). S ohledem na tyto závěry Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelů, že mělo být v nyní řešené věci obráceno důkazního břemeno. To, že se jednalo o řádně vedenou zdravotnickou dokumentaci, konstatoval i znalecký ústav, který ve věci vyhotovil znalecký posudek. Za dané situace proto bylo úkolem stěžovatelů, aby obecnému soudu přednesli taková skutková tvrzení a navrhli k nim odpovídající důkazy, ze kterých u soudů vyplyne důvodná pochybnost, která zvrátí závěr soudu o tom, že zdravotnická dokumentace byla vedena řádně. Stěžovatelé však žádné takové tvrzení podložené důkazy soudu nepřednesli, a to ani v rámci ústavní stížnosti. Ústavní soud shrnuje, že závěr obecných soudů, že zdravotnická dokumentace byla vedena řádně a pravdivě, obstojí. Tato námitka je proto námitkou zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelů, kteří považují napadená rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelná. Napadená rozhodnutí jsou pohledem práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny ) jasně, srozumitelně a dostatečně odůvodněna, zejména odůvodnění okresního soudu považuje ústavní soud za pečlivé a odpovídající řešené problematice.

Stěžovatelé nepřezkoumatelnost odůvodňují i skutečností, že soudy podle jejich názoru dostatečným způsobem nevysvětlily, proč neprovedly (další) jimi navržené důkazy. K tomu Ústavní soud konstatuje, že obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat (shodně též z poslední doby např. nález sp. zn. III. ÚS 2344/23 z 30. 9. 2024). Ústavní soud v tomto směru zasahuje pouze v případech extrémních excesů. Takovým zjevným excesem bývá vada opomenutého důkazu. K té ovšem v nyní řešené věci nedošlo. Obecné soudy se k neprovedení navržených důkazů dostatečně vyjádřily. Okresní soud své závěry o neprovedení důkazů dostatečným způsobem odůvodnil, což shrnuje i krajský soud v napadeném rozhodnutí (srov. bod 8). Ústavní soud k tomu uvádí, že toto odůvodnění považuje za dostatečné a vyhovující standardům řádného procesu, a z hlediska ochrany ústavnosti proto obstojí.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].