Ústavní soud II.ÚS 2497/24 – Přečin krádeže

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a zároveň brojí proti svému zadržení dne 8. srpna 2024 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2023 č. j. 10 T 60/2022-799, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 5. 2024 č. j. 7 To 54/2023-1080 uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl mimo jiné uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Vedle toho byl stěžovatel dne 19. 5. 2023 zadržen rakouskou policií a dne 21. 5. 2023 umístěn do vyšetřovací vazby v Rakousku.

Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2024 č. j. 10 T 60/2022-1125 okresní soud nařídil výkon trestu stěžovatele. Z nařízení výkonu trestu se podává, že stěžovatel má trest odnětí svobody nastoupit po výkonu trestu ve Věznici v Linci v Rakousku.

Dne 10. 7. 2024 vydal okresní soud ústavní stížností napadený příkaz k dodání do výkonu trestu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pro vydání napadeného příkazu k dodání do výkonu trestu nebyly splněny zákonné podmínky a že byl zadržen a dodán do výkonu trestu nezákonným způsobem. Poukazuje na to, že se nemohl setkat se svojí rodinou a uspořádat si rodinné záležitosti. Okresní soud podle něj neučinil žádné kroky (např. vydání Evropského zatýkacího rozkazu), na jejichž základě by došlo zákonným postupem k jeho předání do výkonu trestu odnětí svobody v České republice. Zdůrazňuje, že aniž by mu byla doručena výzva k nástupu trestu s uvedením termínu nástupu, byl dodán do výkonu trestu po zadržení při silniční kontrole. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2944/16 (N 20/84 SbNU 233); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Poukazuje na rozdíl mezi tím, kdy odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody nastoupí dobrovolně, a situací, kdy je do výkonu trestu dodán Policií České republiky či jiným orgánem veřejné moci.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Ústavní soud především připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity při přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu vykonávacího řízení trestního. Ústavní soud se cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

Podle § 321 odst. 1 trestního řádu jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Stal-li se výrok o uložení trestu odnětí svobody vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, nařídí výkon tohoto trestu u odsouzeného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu hned po vyhlášení rozhodnutí. Předseda senátu odvolacího soudu tak může učinit i u odsouzeného, který není ve vazbě, je-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že odsouzený uprchne nebo se bude skrývat.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 2944/16, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud zdůraznil, že § 321 odst. 1 in fine trestního řádu a § 321 odst. 3 trestního řádu umožňují v některých případech předsedovi senátu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody i bez předchozího vydání výzvy k dobrovolnému nástupu či před uplynutím lhůty k němu.

V nyní posuzované věci krajský soud v odsuzujícím rozsudku konstatoval, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, přičemž jde o speciálního recidivistu. Poukázal na to, že poté, co byl v dané věci propuštěn z výkonu vazby, byl dne 19. 5. 2023 zadržen v Rakousku rakouskou policií a odsouzen pro trestnou činnost majetkového charakteru k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců. Zdůraznil, že poté, co bude uvedený trest v Rakousku vykonán, nastoupí stěžovatel výkon trestu v předmětné trestní věci.

Následně okresní soud rozhodnutím ze dne 12. 6. 2024 č. j. 10 T 60/2022-1125 nařídil stěžovateli výkon trestu. Z nařízení se podává, že stěžovatel má trest odnětí svobody nastoupit po výkonu trestu ve Věznici v Linci v Rakousku. Dne 10. 7. 2024 pak okresní soud vydal napadený příkaz k dodání do výkonu trestu. Dne 8. 8. 2024 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu z Věznice v Linci v Rakousku a odvezen na hranice s Českou republikou, kde mu bylo předáno jeho osobní vozidlo. Při kontrole policejní hlídkou v Jihlavě byl téhož dne zadržen a na základě napadeného příkazu dodán do výkonu trestu.

Ústavní soud v postupu okresního soudu nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení. Okresní soud na základě závěrů shora zmíněného rozsudku krajského soudu nařídil dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody i bez předchozího vydání výzvy k dobrovolnému nástupu, což bylo plně v jeho kompetenci.

Nutno dodat, že nález sp. zn. III. ÚS 2944/16 na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť ve zmíněné věci stěžovatel krajský soud informoval o tom, že mu výzva k nástupu výkonu trestu nebyla doručena a žádal o nové doručení, přičemž zadržen Policií České republiky byl u poskytovatele poštovních služeb, kde se měl pokoušet reklamovat nedoručenou zásilku s předmětnou výzvou. Ústavní soud v této věci uzavřel, že je zřejmé, že stěžovatel se nepokoušel skrývat či uprchnout a že nebyl žádnou konkrétní skutkovou okolností odůvodněn předpoklad, že by do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil ani tehdy, byla-li by mu výzva k dobrovolnému nástupu doručena řádně. V posuzované věci je však situace zcela jiná, když stěžovatel v mezidobí vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody v Rakousku, kde byl také v roce dne 19. 5. 2023 zadržen policií a posléze odsouzen pro trestnou činnost majetkového charakteru. Z těchto skutečností vyplývá, že stěžovatel se pohybuje v různých státech Evropské unie (přinejmenším v České republice a v Rakousku), kde páchá trestnou činnost a je za ní odsuzován k nepodmíněným trestům, odnětí svobody, a proto je třeba urychleně zajistit výkon dalšího pravomocně uloženého trestu odnětí svobody. V postupu okresního soudu, který na základě závěrů shora zmíněného rozsudku krajského soudu a uvedených konkrétních okolností vztahujících se k opakovanému páchání trestné činnosti stěžovatelem nařídil jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody i bez předchozího vydání výzvy k dobrovolnému nástupu, a v navazujícím postupu policie nelze tedy spatřovat svévoli či libovůli orgánů činných v trestním řízení.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.