II.ÚS 2508/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2508/14 ze dne 25. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Hořovice, Husovo náměstí 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 1525/2012-472, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Jany Hlavínové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. července 2014 a doplněna podáním ze dne 3. srpna 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Žalobou ze dne 17. dubna 2002 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že blíže určený obytný dům a pozemky, nacházející se v k. ú. Střešovice, obec Praha, jsou ve společném jmění stěžovatele a jeho tehdejší manželky, vedlejší účastnice. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 11. září 2003 č. j. 14 Co 257/2003-132 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 16. září 2002 č. j. 11 C 48/2002-67, kterým bylo uvedené žalobě vyhověno. Podstatou rozhodnutí obou soudů byla otázka, zda vedlejší účastnice nabyla výlučné vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Jeho vklad do katastru nemovitostí byl povolen na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 3. července 2000. Oba soudy na tuto otázku odpověděly negativně, odlišovaly se však v odůvodnění svého závěru. Soud prvního stupně považoval předmětnou smlouvu za dohodu o vypořádání společného jmění manželů na dobu po rozvodu manželství ve smyslu § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013, v důsledku čehož ji bylo možné považovat za platnou pouze za předpokladu, že k rozvodu dojde právě způsobem tímto ustanovením předvídaným (tzv. nesporný rozvod). Manželství však bylo rozvedeno teprve 2. listopadu 2012. Odvolací soud naopak konstatoval, že dohoda byla neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť projevy vůle účastníků vykazují rozpory ohledně účelu uzavření dohody. Dovolání vedlejší účastnice proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 29. června 2004 č. j. 22 Cdo 634/2004-158 jako nepřípustné odmítl. 3. Vedlejší účastnice podala proti výše uvedeným rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005 sp. zn. I. ÚS 572/04 (N 62/36 SbNU 673) vyhověl a obě rozhodnutí zrušil. Podle jeho názoru byla porušena její základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože odvolací soud změnil svůj právní náhled (který musel být navíc v jeho případě založen na jiných skutkových zjištěních), aniž by jí umožnil se k němu vyjádřit, resp. navrhnout nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Porušeno bylo zároveň i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na obsah předmětné dohody, dále časovou posloupnost právních skutečností a bezprostředně následující chování smluvních stran, zejména dikce návrhů na vklad do katastru nemovitostí zpracovaných téhož dne vedlejším účastníkem, ji totiž měly obecné soudy správně hodnotit jako dohodu o vypořádání navazující bezprostředně na zúžení společného jmění manželů, k němuž došlo (až na věci obvyklé) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. června 2000 sp. zn. 14 C 83/2000. 4. Za těchto okolností ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6, který svým rozsudkem ze dne 17. září 2010 č. j. 11 C 112/2005-365 žalobu stěžovatele zamítl. Po doplnění dokazování a po zohlednění závazného právního názoru Ústavního soudu [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] konstatoval, že skutečnou vůlí účastníků s ohledem na interpretační výkladová pravidla i celkové chování obou stran bylo uzavřít dohodu navazující na soudní zúžení společného jmění manželů. Jelikož v dané věci přicházely v úvahu dva možné výklady, z nichž jeden zakládal neplatnost smlouvy, zatímco druhý nikoliv, bylo namístě v souladu s ustálenou soudní judikaturou upřednostnit ten z nich, jenž neplatnost nezakládá. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nepovažoval předmětnou dohodu za dohodu podle § 24a zákona o rodině. Rovněž neshledal, že by stěžovatel od smlouvy platně odstoupil, nebo že by k jejímu uzavření došlo v tísni. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 62 Co 231/2011-432. 5. Proti posledně uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, přičemž otázku zásadního právního významu, která by ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, zakládala jeho přípustnost, spatřoval v tom, zda v jeho věci mohly obecné soudy mechanicky aplikovat nález Ústavního soudu, ačkoliv tento soud podle své ustálené judikatury i právní úpravy nemůže a nesmí nahrazovat rozhodování obecných soudů, resp. hodnotit provedené důkazy, či je ve vztahu k samotnému soudnímu řízení nahrazovat. Podle názoru stěžovatele byly důvodem zrušení původních rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně toliko procesní výhrady, přičemž právní hodnocení dohody jako dohody o vypořádání společného jmění bezprostředně navazující na jeho zúžení připustil Ústavní soud pouze jako možnost. Ve zbytku svého dovolání namítal, že v řízení před odvolacím soudem doložil společně s návrhem na provedení dokazování nové skutečnosti, jež mohly mít zásadní význam pro výsledek projednání věci odvolacím soudem, a to poukaz na to, že vedlejší účastnice podala v březnu 2011 žalobu o určení neexistence zástavního práva, v níž tvrdila, že neexistuje dluh 9 mil. Kč vůči zástavnímu žalobci. Existence tohoto dluhu, který měla vedlejší účastnice na základě předmětné dohody rovněž převzít, byl přitom významný argument, pro který ji obecné soudy nepovažovaly za uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek. Nadále tvrdí, že tuto dohodu uzavřel na nátlak vedlejší účastnice, a jde tedy o úkon, který je neplatný. Postupu obou soudů nakonec vytkl, že se dopustily porušení zásady rovnosti zbraní, když na jedné straně odmítaly důkazní návrhy stěžovatele (zejména svědecké výpovědi), na straně druhé však postavily do roviny důkazů pouhá tvrzení vedlejší účastnice. Tím mělo být postupováno v rozporu s § 157 občanského soudního řádu. 6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 22 Cdo 1525/2012-472 bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a to z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Ve svém stručném odůvodnění dovolací soud konstatoval, že v dané věci bylo nesporné, že společné jmění manželů částečně zaniklo svým zúžením, a tudíž bylo způsobilé vypořádání. Otázka, zda vůle účastníků směřovala k vypořádání společného jmění manželů podle § 24a zákona o rodině či k vypořádání zúženého společného jmění manželů, je pak již otázkou skutkovou, resp. otázkou hodnocení důkazů, které by mohlo být zpochybněno jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Pakliže stěžovatel tvrdil, že dohodu z 3. července 2000 neuzavřel svobodně, v této souvislosti neformuloval právní otázku, která by mohla odůvodnit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud nakonec neshledal žádný způsob, kterým by mohl zpochybnit závazný právní názor Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vypořádání zúženého společného jmění manželů. 7. Stěžovatel má za to, že odmítnutím jeho dovolání bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Ve své ústavní stížnosti navazuje na argumentaci uplatněnou v dovolání, přičemž v postupu Nejvyššího soudu spatřuje několik pochybení. První se týká toho, že Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací mechanicky aplikoval nález Ústavního soudu, resp. v něm obsažený závěr ohledně obsahu dohody z 3. července 2000. Učinil tak přesto, že tento nález nebyl meritorním rozhodnutím v dané věci a ve vztahu k hodnocení předmětné dohody nemohl založit překážku věci rozhodnuté. Druhé pochybení pak stěžovatel spatřuje v délce dovolacího řízení, které trvalo dva roky, a to i s přihlédnutím k tomu, že celý spor je veden již od roku 2002. Takovou délku soudního řízení považuje za naprosto neúnosnou a narušují