II.ÚS 251/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 251/16 ze dne 4. 10. 2016 N 184/83 SbNU 29 K otázce pasivní legitimace ve sporech týkajících se pozemních komunikací   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 4. října 2016 sp. zn. II. ÚS 251/16 ve věci ústavní stížnosti Ing. Přemka Miřijovského, JUDr. Vandy Klikové, Ing. Radúze Kliky a Petra Pěčka, všech zastoupených Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou, se sídlem Občanská 1115/16, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2015 č. j. 68 C 46/2012-84, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 26 335 K s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2015 č. j. 68 C 46/2012-84 bylo porušeno základní právo stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2015 č. j. 68 C 46/2012-84 se ruší. III. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 12 Co 244/2015-122 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí a průběhu řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. ledna 2015 č. j. 68 C 46/2012-84 zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalovaném (vedlejší účastník řízení) zaplacení částky celkem ve výši 26 335 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobu postavili na tom, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku v žalobě blíže specifikovaného (dále též "předmětný pozemek"), který byl zařazen do sítě místních komunikací poté, co na něm byla bez jejich vědomí a souhlasu vybudována místní komunikace III. třídy. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že žalovaný není v dané věci pasivně legitimován, neboť předmětný pozemek, který je zařazen do komunikací III. třídy, slouží k obecnému užívání obyvatelům, popř. návštěvníkům městské části Prahy 6, na jejímž území se nachází. Obvodní soud pro Prahu 1 vyšel při rozhodování z usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11 (dostupné stejně jako všechna další rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), podle něhož není v takovém případě rozhodující vztah vlastnický, nýbrž uživatelský, a tedy bezdůvodné obohacení je nucen vydat ten, kdo se bezprostředně obohacuje, což ovšem není případ žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 1 dále doplnil, že i pokud by byla ve věci dána pasivní legitimace žalovaného, nebylo by možné žalobcům náhradu přiznat s ohledem na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 (N 134/74 SbNU 35), podle něhož není přijatelné, aby samosprávný subjekt měl platit individuálnímu vlastníkovi za užívání jeho pozemků pro veřejně prospěšné účely. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podali žalobci odvolání, které však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015 č. j. 12 Co 244/2015-122 odmítnuto podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné. Odvolací soud dovodil, že žalobci jako podíloví spoluvlastníci pozemku jsou v postavení samostatných účastníků, a jejich nároky by tedy mohly být projednány zcela samostatně. Z uvedeného vyplynul závěr, že ve vztahu ke každému ze žalobců bylo rozhodnuto o nároku nepřevyšujícím částku 10 000 Kč, proto bylo třeba jejich odvolání odmítnout jako nepřípustné. II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že byli Obvodním soudem pro Prahu 1 nesprávně poučeni o možnosti odvolání, odvíjí se lhůta pro podání stížnosti od okamžiku doručení usnesení Městského soudu v Praze, z čehož dovozují včasnost ústavní stížnosti. Stěžovatelé v prvé řadě nesouhlasí se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 1 o nedostatku pasivní věcné legitimace. Poukazují přitom na celou řadu rozhodnutí jak Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 21. října 2014 sp. zn. 28 Cdo 2255/2014 nebo rozsudek ze dne 4. října 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011), tak i Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 268/14 nebo usnesení ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1208/15), která se otázkou pasivní věcné legitimace hlavního města Prahy, resp. jeho městských částí, v případě užívání pozemku zastavěného pozemní komunikací zabývala a z nichž jednoznačně vyplývá, že hlavní město Praha je v těchto sporech pasivně legitimováno. Poukaz Obvodního soudu pro Prahu 1 na usnesení sp. zn. I. ÚS 2496/11 je podle stěžovatelů nesprávný, neboť závěry z něj vyplývající byly Obvodním soudem pro Prahu 1 nesprávně interpretovány. S ohledem na skutečnost, že se Obvodní soud pro Prahu 1 odchýlil od existující judikatury, odporuje jeho rozhodnutí principu legitimního očekávání, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces. 5. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že předmětný pozemek nebyl nikdy předmětem restituce a vedlejší účastník na něm vybudoval místní komunikaci bez jejich vědomí a souhlasu a bez poskytnutí jakékoliv kompenzace. Tímto omezením vlastnického práva stěžovatelů bez jakékoliv náhrady dochází k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. i k porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé polemizují i s odkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Zde zdůrazňují, že se jednalo toliko o tzv. obiter dictum a navíc o specifický případ restituce, takže tyto závěry nejsou na jejich věc aplikovatelné. Stěžovatelé uzavírají, že přestože se jedná svou povahou o bagatelní věc, je pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1 natolik závažné, že napadené rozhodnutí musí být kvůli svévoli, jíž se tento soud dopustil, zrušeno. III. Rekapitulace vyjádření účastníků a repliky stěžovatelů 6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. 7. Obvodní soud pro Prahu 1 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 8. Vedlejší účastník řízení podal obsáhlejší vyjádření. Úvodem uvádí, že stěžovatelé toliko hodnotí věcnou správnost napadeného rozsudku, přičemž ochrany ústavně zaručených práv se nedomáhají, pročež by měla být jejich ústavní stížnost odmítnuta. Dále se vyjadřuje k samotné věcné stránce sporu. Vedlejší účastník souhlasí s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1 vycházejícím z usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11 ohledně nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Vedle toho se ztotožňuje i se závěry vyplývajícími ze shora citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14. Rovněž popisuje okolnosti vzniku sporu, jakož i snahu o smírné vyřešení věci, která ovšem ztroskotala na podmínkách stěžovatelů. Blíže se vyjadřuje i k případnému požadavku stěžovatelů ohledně stanovení výše bezdůvodného obohacení. Konečně poukazuje na to, že pozemek neslouží k výdělečným účelům, ale naopak veřejně prospěšným a vedlejší účastník nese náklady spojené s jeho údržbou. Závěrem rozebírá i otázku, zda stěžovatelé neměli požádat o vydání tohoto pozemku v rámci restitucí, když tím, že byl v minulosti zastavěn, fakticky došlo k jeho převzetí státem bez právního důvodu. 9. Stěžovatelé v replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení nad rámec ústavní stížnosti podotýkají, že Obvodní soud pro Prahu 1 nesprávně vyložil závěry plynoucí z usnesení sp. zn. I. ÚS 2496/11, které navíc nejsou na stávající případ aplikovatelné. Dále poukazují na skutečnost, že názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, kromě toho, že se jednalo pouze o část odůvodnění nazývanou obiter dictum, není skutkově ekvivalentní s nyní projednávaným případem. Rovněž nesouhlasí s názorem vedlejšího účastníka, že došlo k převzetí předmětného pozemku státem bez právního důvodu, a proto měli v zákonné lhůtě požádat o vydání tohoto pozemku. IV. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností a včasností ústavní stížnosti. Stěžovatelé lhůt