II.ÚS 2549/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2549/19 ze dne 30. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. D. M., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 11 Tdo 105/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 11 To 12/2018, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 34 T 4/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného, nezávislého a nestranného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 82 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku. Za toto jednání (viz skutková věta napadeného rozsudku krajského soudu) mu krajský soud uložil trest odnětí svobody ve výměře 4 let a 9 měsíců, dále peněžitý trest v celkové výměře 200.000 Kč a náhradní trest odnětí svobody pro případ řádného nevykonání peněžitého trestu ve výměře 5 měsíců. Na základě odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zrušil celý výrok o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 6 roků. Peněžitý trest stěžovateli uložen nebyl. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud. 3. Stěžovatel namítá, že v řízení o odvolání vystupoval jako předseda odvolacího senátu I. E., který je v současné době trestně stíhán pro trestnou činnost související s jeho rozhodovací činností. Jakkoliv nemá stěžovatel detailní informace o tomto trestním řízení, z médií mu je známo, že E. je kladeno za vinu, že zneužil svého postavení soudce k ovlivnění výsledků odvolacích řízení v několika drogových kauzách vietnamských státních příslušníků, kdy měl E. ovlivňovat odvolací řízení jak ve prospěch odvolatelů, tak v některých případech také v jejich neprospěch, a nezákonně ukládat tresty přísnější. Z tohoto stěžovatel dovozuje souvislost i s jeho kauzou, neboť stěžovatel je stíhán pro drogovou trestnou činnost a je vietnamské státní příslušnosti a národnosti. S ohledem na to, že vrchní soud přihlédl při zpřísnění trestu k okolnostem, které již hodnotil krajský soud jako soud nalézací, má stěžovatel výrazné pochybnosti o objektivitě odvolacího řízení. Nadto upozorňuje, že ani státní zástupkyně, která podávala odvolání v neprospěch stěžovatele, nenamítala nepřiměřenost výše trestu, nýbrž pouze nesprávnou právní kvalifikaci, od které se pak měla odvíjet i jiná výše trestů. Zpřísnění trestů, které státní zástupkyně navrhovala, tak bylo jen logickým důsledkem zpřísnění právní kvalifikace. Ač tak státní zástupkyně výslovně neuvedla, napadeného rozhodnutí krajského soudu se prostřednictvím odvolání domáhala z důvodu podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), tedy z důvodu porušení hmotněprávních trestních předpisů, nikoliv z důvodu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy z důvodu nepřiměřenosti uloženého trestu. Jestliže však odvolací soud potvrdil právní kvalifikaci skutku provedenou nalézacím soudem, nemohl současně při nezměněné právní kvalifikaci změnit výrok o trestu v neprospěch stěžovatele, neboť takový postup není souladný s odvolací argumentací státní zástupkyně. Státní zástupkyně totiž nenamítala, že by uložené tresty byly ve vztahu k právní kvalifikaci soudu prvního stupně nepřiměřeně mírné. Odvolací vrchní soud proto porušil zásadu zákazu reformationis in peius, když za dané procesní situace při nezměněném výroku o vině zpřísnil výrok o trestu. 4. Poslední okruh stížnostních námitek směřuje do důkazního řízení. Přestože si je stěžovatel vědom úlohy a postavení Ústavního soudu, je toho názoru, že v jeho případě došlo k tak zásadním a fatálním pochybením orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů při aplikaci trestněprávních norem, že to zasáhlo do jeho ústavně garantovaných práv. Namítá, že hlavním důkazem, ze kterého nalézací soud vycházel, byla svědecká výpověď policisty, který v případu činil úkony dle § 158c tr. ř. K tomu poukazuje na skutečnost, že k předstíraným převodům došlo více než tři roky před začátkem hlavního líčení a je proto nepravděpodobné, že by si svědek s tak velkým časovým odstupem vzpomněl detailně na podobu stěžovatele, když navíc při předstíraných převodech primárně jednal s jiným spoluobviněným. Sám svědek v průběhu hlavního líčení navíc připustil, že si již na řadu okolností přesně nevzpomíná. Nalézací soud také zcela nesprávně vycházel z částečného doznání stěžovatele, které stěžovatel učinil při vazebním zasedání, sledujícího však zcela jiný účel. Navíc samotné doznání bylo natolik nekonkrétní, že je není možné označit za důkaz o vině. V průběhu hlavního líčení ani přípravného řízení prý proto nevyšly najevo takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěry o stěžovatelově vině, resp. závěry, že stěžovatel je oním mužem vietnamské národnosti, od něhož spoluobviněný převzal drogy. V rozporu s ustálenou judikaturou tak nebylo prokázáno, že stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ze kterého byl obžalován a pro který byl následně i pravomocně odsouzen. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 6. Na tomto místě je vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. 7. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesl již v podaném dovolání a Nejvyšší soud se s nimi náležitě vypořádal. Není totiž pravdou, jak se stěžovatel snaží prezentovat v ústavní stížnosti, že by závěry o jeho vině stály pouze na svědecké výpovědi policisty, kterou navíc stěžov