Ústavní soud II.ÚS 2551/24 – Rozdělení pozůstalosti

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 3. 2020 č. j. 35 D 515/2020-3 bylo zahájeno řízení o pozůstalosti po zůstaviteli Alexandru Kendikovi, zemřelém dne 17. 3. 2020.

Usnesením ze dne 1. 3. 2023 č. j. 35 D 515/2020-3854 okresní soud určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 4 139 083 415 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 5 827 644 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 4 133 255 771 Kč (výrok I.), dále potvrdil, že pozůstalost vymezenou v odstavcích A) - F) nabývají první vedlejší účastnice pozůstalá manželka Jana Kendiková, druhá vedlejší účastnice - pozůstalá dcera Ing. Alexandra Kendiková a stěžovatelka - pozůstalá dcera Jana Diviš Kendiková, "podle svých zákonných dědických podílů, tedy každá po jedné třetině", tedy že "potvrzuje nabytí dědictví dědičkám ze zákona v I. dědické třídě podle jejich zákonných podílů, tedy každé jednou třetinou" (výrok II.), první vedlejší účastnici pozůstalé manželce Janě Kendikové okresní soud nepřiznal právo na vypořádaní podle § 1693 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (výrok III.), a dále rozhodl, že účastnice řízení jsou povinny uhradit soudnímu komisaři odměnu a hotové výdaje včetně náhrady daně z přidané hodnoty v celkové výši 93 091,35 Kč podle vzájemného poměru majetku nabytého při rozdělení pozůstalosti, tedy každá částku 31 030,45 Kč (výrok IV.) a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

K odvolání první vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 10. 2023 č. j. 29 Co 84/2023-4278 potvrdil usnesení okresního soudu "ve správném znění výroku II. odst. A) ohledně nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. X1 pro k. ú. S., obec S., a to pozemku evidovanému v katastru nemovitosti jako p. č. X2 (zastavěná plocha a nádvoří) a to tak, že se potvrzuje nabytí pozůstalosti p. č. X2 (zastavěná plocha a nádvoří) bez budovy - stavby č. p. X3 a dále se potvrzuje nabytí pozůstalosti podílu na budově - stavbě č. p. X3 umístěné na pozemku p. č. X2" (výrok I.) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti uvedenému usnesení krajského soudu podala první vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením uvedené usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena usnesení krajského soudu a okresního soudu a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před okresním soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (včetně prostředků opravných), a teprve po skončení řízení před obecnými soudy, nebude-li spokojena s výsledkem řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dalšího řízení, které bude před obecnými soudy probíhat. Stěžovatelka tedy doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.