Ústavní soud II.ÚS 2578/25 – Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu

Napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze ("městský soud") o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") ze dne 26. 2. 2025, č. j. 10 C 182/2024-56. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 21 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu (z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Chomutově). Stěžovatel se žalobou původně domáhal částky 85 750 Kč, vedlejší účastnice však stěžovateli část uplatňovaného nároku (64 750 Kč) po zahájení řízení zaplatila, proto vzal stěžovatel žalobu v tomto rozsahu zpět, a co do zaplacené částky bylo tedy řízení zastaveno.

Co do zbývající části nároku pak obvodní soud žalobu zamítl z důvodu promlčení. Stěžovatel totiž nárok ve výši 21 000 Kč neuplatnil po vedlejší účastnici postupem podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ale učinil tak pouze žalobou dne 14. 10. 2024. V té době byl však již nárok stěžovatele v uvedeném rozsahu promlčen, neboť předmětné řízení skončilo 18. 1. 2024 a šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula 18. 7. 2024.

Městský soud změnil rozsudek okresního soudu pouze co do úroku z prodlení z částky 64 750 Kč, když přiznal stěžovateli úrok za jeden den prodlení, o který se vedlejší účastnice se zaplacením uznaného nároku zpozdila. Ve zbytku městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a považuje je za přepjatě formalistické. Namítá, že u vedlejší účastnice uplatnil svůj nárok v nižší výši neúmyslně, pouze z důvodu početní chyby. Podle stěžovatele bylo ale jeho pochybení zjevné, neboť uplatňoval zadostiučinění za 4 roky a 11 dnů, přestože dotčené nezákonné trestní řízení trvalo 5 let a 11 dnů.

Stěžovatel nepovažuje svůj nárok ve výši 21 000 Kč za promlčený. Upozorňuje, že od 24. 4. 2024 do 24. 10. 2024 neběžela z důvodu uplatnění nároku u vedlejší účastnice promlčecí doba, proto podal-li žalobu na částku ve správné (úplné) výši již dne 14. 10. 2024, kdy lhůta k mimosoudnímu vyřízení uplatněného nároku dosud neuplynula, uplatnil svůj nárok včas.

Stěžovatel konečně také namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí co do přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které i v případě, že měl účastník ve věci úspěch byť jen částečný a soud mu přiznal nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.

Nadto jde v právě posuzované věci o částku, která je svou výší bagatelní. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13). Takové okolnosti však z napadeného rozhodnutí nevyplývají a ani v ústavní stížnosti stěžovatel nepoukazoval na ústavněprávní rozměr věci navzdory její bagatelnosti.

Nad rámec uvedeného však Ústavní soud konstatuje, že závěry vyslovené obecnými soudy považuje za odpovídající zákonné úpravě i ustálené judikatuře, a také proto za ústavně souladné. Městský soud a před ním i obvodní soud srozumitelně a logicky svůj závěr o promlčení nároku stěžovatele vysvětlily a Ústavní soud jej nepovažuje za jakkoliv vybočující či překvapivý. Vznáší-li nyní stěžovatel námitku, že nárok nemohl být promlčen, jelikož došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty, nelze mu dát za pravdu. Stavení promlčecí lhůty se totiž týká pouze nároku uplatněného v rámci předběžného projednání u vedlejší účastnice, nikoliv nároků tam neuplatněných.

Jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici, je rozhodující, že v dané věci nešlo o rozhodnutí o výši plnění, které by záviselo na rozhodnutí soudu, ale o rozhodování o nároku, který byl promlčen. I tuto námitku proto Ústavní soud považuje za neopodstatněnou.

Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Napadené rozhodnutí nelze považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Ústavní soud tedy při rozhodování městského soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.