II.ÚS 264/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 264/09 ze dne 27. 8. 2009 N 190/54 SbNU 351 Doručení neúplného rozsudku a jeho vliv na běh lhůty k podání opravného prostředku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké - ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 264/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ředitelství vodních cest České republiky, IČ 67981801, se sídlem Vinohradská 184, 130 52 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009 č. j. 6 As 42/2008-464, jímž byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, občanského sdružení Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, a občanského sdružení Svoboda zvířat Hradec Králové, se sídlem 503 02 Lochenice 156, jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009 č. j. 6 As 42/2008-464 se ruší. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo nepřípustně zasaženo jeho právo na spravedlivý proces, garantované Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako opožděně podanou kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též "krajský soud") ze dne 13. 6. 2008 č. j. 52 Ca 14/2006-365, kterým krajský soud na základě žaloby vedlejších účastníků, občanského sdružení Svoboda zvířat Hradec Králové a občanského sdružení Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, zrušil rozhodnutí třetího vedlejšího účastníka - Krajského úřadu Pardubického kraje (č. j. KrÚ-22569/167/2005/OM/KI ze dne 14. 12. 2005), vydaného v souvislosti s řízením probíhajícím ohledně stavby "Nového plavebního stupně Přelouč", a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, na základě přehledu dat relevantních pro posouzení zachování procesních lhůt stanovených soudním řádem správním dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost byla podána opožděně. Stěžovatel sice poslední den předmětné lhůty předal podání k poštovní přepravě, ovšem adresoval je nepříslušnému správnímu soudu - Městskému soudu v Praze. Kasační stížnost podaná sice ve lhůtě, ale u nepříslušného soudu, je kasační stížností včasnou, jen pokud ji nepříslušný soud ve lhůtě stanovené zákonem k jejímu podání odešle soudu, který napadené rozhodnutí vydal, či Nejvyššímu správnímu soudu. To se v daném případě nestalo. A protože dle soudního řádu správního nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout, rozhodl Nejvyšší správní soud, jak výše uvedeno. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí. Namítá, že rozsudek krajského soudu mu nebyl řádně doručen, neboť jej obdržel v neúplné podobě, bez stran 5 a 6 odůvodnění. Upozorňoval na to již v kasační stížnosti, a teprve když krajský soud na tuto výtku nereagoval, požádal jej stěžovatel přímo o zaslání kompletního rozsudku. Jakmile mu jej krajský soud doručil, podal kasační stížnost znovu, tentokrát v zákonné dvoutýdenní lhůtě. Podle stěžovatele je součástí práva na spravedlivý proces též právo na doručení meritorního rozhodnutí v úplné podobě, bez chybějících stran. Z toho dovozuje, že v jeho případě běžela lhůta k podání kasační stížnosti až ode dne doručení kompletního rozsudku, a tedy ji podal včas. Pokud Nejvyšší správní soud dovodil opak, postupoval přepjatě formalisticky a ve smyslu judikatury Ústavního soudu extrémně vybočil z pravidel upravujících řízení. Neměl-li stěžovatel možnost oproti ostatním účastníkům řízení seznámit se s rozhodnutím v celém rozsahu, byl porušen princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel v této souvislosti odmítá výtku, že mohl situaci řešit nahlédnutím do spisu; je-li jeho základním právem právo na doručení úplného textu rozsudku, pak k nahlížení nevidí žádný důvod. Nesprávný formalistický postup Nejvyššího správního soudu se opírá o interpretaci procesní normy, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a tudíž znamená zásah do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené rozhodnutí bylo také nepředvídatelné. Jestliže krajský soud výhradu stěžovatele akceptoval a doručil mu rozsudek znovu i se stranami, které původně chyběly, stěžovatel na základě toho důvodně očekával, že od doručení úplného rozsudku mu běží k podání kasační stížnosti nová lhůta. Opačný závěr soudu znamená zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Možnosti vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti využili Nejvyšší správní soud i vedlejší účastníci řízení. Podle Nejvyššího správního soudu nelze na základní argument stěžovatele, totiž že od druhého (úplného) doručení rozsudku krajského soudu běží nová lhůta k podání kasační stížnosti, vůbec přistoupit. Znamenalo by to totiž možnost kdykoliv dodatečně zpochybnit doručení, a tedy i nabytí právní moci rozhodnutí či správnost počítání lhůt pro opravné prostředky. Krok krajského soudu, spočívající v opakovaném doručení, nebyl ani povinný ani relevantní, byl pouhým vyjádřením dobré vůle a součinnosti; dovozovat z toho nový počátek lhůty k podání opravného prostředku se Nejvyššímu správnímu soudu jeví z procesního hlediska jako absurdní. Ostatně i sám stěžovatel podal prvou kasační stížnost již po prvém doručení. Dle procesních předpisů je třeba vycházet ze správnosti údajů na doručence, není-li prokázán opak. V dané věci byla písemnost na doručence označena číslem jednacím rozsudku a nelze než mít za to, že listina byla kompletní. Tvrzení, že rozsudek byl v obálce neúplný, stěžovatel ničím nedoložil. Koncepce, podle níž by bylo možné správnost údajů na doručence zpochybnit pouhým nepodloženým tvrzením, je neudržitelná. Z toho vychází i předchozí judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž je ve vyjádření citováno. Za významné dále Nejvyšší správní soud považuje, že v případě listů 5 a 6, které měly chybět, se z rozsudku o rozsahu 15 stran jednalo pouze o jeho konstatační část, obsahující stěžovateli známé skutečnosti, jejichž opakování nemělo na meritorní rozhodování žádný vliv. Tím méně pak dopad do stěžovatelových základních práv. To Nejvyšší správní soud dovozuje i ze skutečnosti, že stěžovatel již po prvém doručení podal ve lhůtě řádnou, úplnou a plnohodnotnou kasační stížnost, v níž projevuje zjevnou obeznámenost s rozhodnutím. Vedlejší účastník Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu ve vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s postupem Nejvyššího správního soudu. Argumentaci stěžovatele nelze dle vedlejšího účastníka považovat za významnou, když údajně chybějící listy neobsahovaly žádné skutečnosti, které by pro podání kasační stížnosti byly důležité. Vedlejší účastník nicméně nevěří ani tomu, že vůbec nějaké listy chyběly; považuje za nepravděpodobné, aby tentýž rozsudek byl jednomu účastníku zaslán s chybějícími listy a ostatním účastníkům kompletní. Stěžovatel navíc své tvrzení nijak nedoložil (např. porovnáním hmotnosti úplného rozsudku s rozsudkem bez stran 5 a 6). I kdyby ke ztrátě listu rozsudku skutečně došlo, nechápe vedlejší účastník, proč si jej stěžovatel, který je institucí s rozsáhlým úředním aparátem, disponujícím dostatečným technickým zázemím, sám aktivně neopatřil. Uzavírá, že vyhovět ústavní stížnosti by znamenalo založit nebezpečný precedens, který by pak využívali účastníci řízení při zmeškání lhůt k podání opravného prostředku. Taktéž další vedlejší účastník Svoboda zvířat Hradec Králové nepovažuje absenci chybějících stran odůvodnění rozsudku za takovou skutečnost, která by bránila řádně podat kasační stížnost. Stěžovatel ji také podal a nikdo jej nenutil adresovat ji nepříslušnému soudu. Příslušná úprava lhůty v soudním řádu správním je striktní a její zmeškání neodpustitelné. Vedlejší účastník navíc konstatuje, že krajský soud nezacházel se stěžovatelem hůře než s ostatními účastníky, ale naopak vstřícněji, pokud mu rozsudek zaslal opakovaně. Vedlejší účastník například text prvé verze stěžovatelovy kasační stížnosti neobdržel ani poté, co na absenci jejího doručení krajský soud upozornil. Krajský úřad Pardubického kraje se ve vyjádření přiklonil ke stanovisku stěžovatele - napadené usnesení Nejvyššího správního soudu považuje za neústavní. Lhůta k podání opravného prostředku může dle jeho názoru účastníkovi soudního řízení běžet až od doručení kompletního rozhodnutí ve věci samé, nikoliv od doručení jeho torza. Argumentace Nejvyššího správního soudu, že pro započetí běh