II.ÚS 266/21

Stěžovatelka podala žalobu proti České republice - Ministerstvu vnitra, kterou se domáhá zaplacení 25 264 579 Kč jako náhrady škody dle § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným usnesením ze dne 26. 11. 2020, vydaným asistentem soudce, vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 263 229 Kč. Proti tomuto usnesení stěžovatelka brojila námitkami. Napadeným usnesením ze dne 8. 1. 2021 obvodní soud uvedené rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelka namítá, že napadenými usneseními byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že jí měl být vyměřen soudní poplatek toliko ve výši 2 000 Kč, neboť její žaloba je návrhem na zahájení řízení o náhradě škody či jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ve smyslu položky 8a sazebníku poplatků - přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnosti splňuje procesní podmínky k věcnému posouzení, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích totiž samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Teprve proti těmto navazujícím rozhodnutím mohou stěžovatelé brojit - v konečném důsledku - i ústavní stížností.

Ze stejných důvodů není přípustná ani ústavní stížnost proti usnesení o námitkách, kterým bylo toliko potvrzeno usnesení asistenta soudce vyzývající k zaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2293/18 ze dne 19. 2. 2019 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1547/20 ze dne 5. 6. 2020).

Jelikož stěžovatelka brojí proti usnesení, jímž byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku, a usnesení o námitkách proti tomuto rozhodnutí, je její ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako návrh nepřípustný rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.