II.ÚS 2714/22

Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Stěžovatel jako soudní exekutor v exekučním řízení dne 27. 1. 2022 vydal usnesení č. j. 159 EX 00857/21-053, jímž v rámci tzv. Milostivého léta výrokem I rozhodl, že se povinný osvobozuje od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zaplacenou jistinu v exekučním řízení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, výrokem II exekuci částečně zastavil v rozsahu, ve kterém byl povinný od placení pohledávky výrokem I osvobozen, výrokem III podle bodu 25 odst. 1 čl. IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb. náklady exekuce zaplacené povinným určil ve výši 907,50 Kč včetně DPH a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel výrok III vlastního rozhodnutí napadl odvoláním, které Krajský soud v Brně odmítl usnesením sp. zn. 26 Co 137/2022 ze dne 27. 7. 2022, neboť stěžovatel nebyl osobou oprávněnou uvedené usnesení napadnout odvoláním. Podle krajského soudu je totiž vyloučeno exekutora, jako osobu rozhodující o právech a povinnostech účastníků exekučního řízení, považovat současně za osobu oprávněnou jím vydané rozhodnutí napadnout opravným prostředkem. Exekutor totiž má prostor k tomu, aby své závěry o okolnostech významných pro přijetí rozhodnutí "vtělil" do jeho obsahu.

Stěžovatel se domnívá, že uvedeným soudním rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod. Tento zásah spatřuje zejména v libovůli a absenci řádného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu dovozuje, že navzdory tvrzení odvolacího soudu soudní exekutor do svého rozhodnutí nesmí "vtělovat" svoje závěry o otázkách významných pro jeho přijetí, nejsou-li v souladu se zákonem, a to ani za předpokladu, že dotčené zákonné ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu proto pozbyl jakékoli soudní ochrany. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení tohoto rozhodnutí.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V nyní posuzovaném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To se týká mj. žaloby pro zmatečnost, kterou účastník řízení podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání. Podle § 254 odst. 2 věty druhé za středníkem o. s. ř. lze při výkonu rozhodnutí podat žalobu pro zmatečnost pouze z důvodu uvedeného ve výše citovaném ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Pro exekuční řízení se dle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud (jako soud odvolací) odmítl stěžovatelovo odvolání, lze je dle výše uvedených ustanovení napadnout žalobou pro zmatečnost. Jde přitom o mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který je třeba podle § 75 odst. 1 téhož zákona před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, tzn. nejen jej podat, ale i dosáhnout rozhodnutí o něm. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpal" (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Proto je nutno ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 téhož zákona.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.