Ústavní soud II.ÚS 2735/21 – Pokus

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, z části dokonaného a z části nedokonaného, ukončeného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla, stručně řečeno, dopustit tím, že k žádosti o udělení licence k provozu fotovoltaické elektrárny Pacov přiložila nepravdivé dokumenty, v důsledku čehož uvedla v omyl pracovníky Energetického regulačního úřadu, a na základě takto nezákonně udělené licence následně měla neoprávněně fakturovat dodávky elektrické energie z fotovoltaického zdroje ve výši garantované výkupní ceny pro provozovny, uvedené do provozu v roce 2010, ačkoliv si měla být vědoma, že na tuto garantovanou cenu nemá nárok. Stěžovatelka v rozhodnutí stížnostního orgánu spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V projednávaném řízení nebylo vydáním napadeného rozhodnutí řízení ukončeno, ale naopak napadené usnesení vede k jeho zahájení; řízení nadále pokračuje a existuje tak možnost nápravy případného zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod odpovídajícími procesními trestněprávními prostředky již v rámci řízení samotného. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, v případě trestního stíhání je obvykle zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují trestně právní předpisy a zákon o státním zastupitelství (viz § 12d). Teprve po jejich vyčerpání je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Jinými slovy, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale zejména v souvislostech s možnostmi trestního řízení, které samou svojí existencí zaručuje, až do svého ukončení, průběžnou kontrolu danou trestním řádem s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele.

Teprve po vyčerpání všech prostředků k ochraně svých práv, jež zaručují trestněprávní předpisy, a za situace, kdy by stěžovatelka nadále trvala na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a svobod, může stěžovatelka podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu.

Ústavní stížnost tak byla podána předčasně; návrh je nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto jej Ústavní soud odmítl.