Ústavní soud II.ÚS 2756/22

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila se žádostí, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Nejvyšší správní soud rozhodl napadeným usnesením o nevyhovění žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty pro předložení plné moci udělené advokátovi (výrok I.) a v návaznosti na to rovněž o odmítnutí kasační stížnosti jako celku (výrok II.), o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovatelce (výrok IV.).

Učinil tak za situace, kdy stěžovatelce stanovil k doložení zastoupení advokátem nejprve lhůtu 15 dnů, kterou k její žádosti prodloužil usnesením ze dne 29. 6. 2022 o jeden měsíc. Prodloužená lhůta k doložení plné moci udělené advokátovi uplynula 21. 7. 2022 (původní patnáctidenní lhůta by uplynula 21. 6. 2022). Stěžovatelka však podáním ze dne 3. 8. 2022 (tj. po uplynutí lhůty) požádala o její další prodloužení lhůty k předložení plné moci, a to až do doby, kdy Městský soud v Praze rozhodne o její žalobě proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým jí nebyl ustanoven advokát.

Stěžovatelka v postupu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřuje porušení shora označených základních práv, neboť tvrdí, že učinila konkrétní kroky předpokládané a stanovené zákonem k realizaci základního práva na právní pomoc, když požádala o určení advokáta Českou advokátní komoru a následné negativní rozhodnutí napadla správní žalobou, o které dosud nebylo rozhodnuto. Kasační stížnost proto byla odmítnuta za situace, kdy ještě nebylo postaveno najisto, že postup České advokátní komory byl souladný se zákonem. Z těchto důvodů navrhuje napadené usnesení zrušit.

Ústavní soud konstatuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje právo každého domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo na právní pomoc.

V nyní posuzované věci bylo jednou ze zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti podané stěžovatelkou zastoupení advokátem (§ 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). Stěžovatelka tuto podmínku řízení nesplnila, nicméně učinila kroky k tomu, aby jí byl advokát určen Českou advokátní komorou, když v tomto směru podala příslušnou žádost. Proto také Nejvyšší správní soud vyhověl žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty k odstranění této vady o další měsíc. Protože však stěžovatelka ani v této prodloužené lhůtě předmětnou vadu návrhu neodstranila, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl.

Tento postup, který Nejvyšší správní soud zvolil, podle přesvědčení zdejšího soudu nelze považovat za nepředvídatelný, protizákonný či dokonce protiústavní.

K tomuto závěru vedou Ústavní soud především následující důvody.

Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelka vede desítky různých soudních řízení (jen za posledních šest let podala více než 100 ústavních stížností) a jsou jí proto nepochybně známy podmínky, za kterých se lze na soudy obracet, jelikož o nich byla opakovaně poučena. Z jiných řízení je přitom zřejmé, že si stěžovatelka dokáže zajistit potřebné právní zastoupení sama, aniž by se musela domáhat pomoci České advokátní komory. Ostatně i z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka nežádala o poskytnutí bezplatné právní služby a je tak zřejmé, že se nenachází v tak tíživé sociální situaci, která by jí znemožňovala zajištění si právní pomoci a v jeho důsledku i práva na přístup k soudu. Potvrzením této skutečnosti je koneckonců i okolnost, že si stěžovatelka dokázala opatřit advokátní zastoupení pro podání této ústavní stížnosti.

Lze tak uzavřít, že s ohledem na všechny konkrétní okolnosti tohoto případu nelze v postupu a výsledném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spatřovat libovůli, který by teprve byla způsobilá dosáhnout protiústavní intenzity, tzn. vedla by k odepření přístupu k soudu.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.