II.ÚS 2763/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2763/16 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2014, č. j. 7 C 574/2013-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 13 Co 250/2014-117, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 20 Cdo 3524/2015-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 2 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 250i občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") žalobu stěžovatelky a dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka se předmětnou žalobou domáhala toho, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 28. 5. 2013, ev.č. 4257/2013, reg. č. l/PS/2013, a rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 18. 7. 2013, ev. č. 5786/2013, reg. č. l/PS/2013; dále, aby ve svém rozhodnutí zamítl návrh vznesený dotčeným účastníkem (Milan Kovář) u finančního arbitra a současně, aby soud uložil dotčenému povinnost vrátit stěžovatelce částku ve výši 5.811 Kč a rozhodl o navrácení částky ve výši 15.000 Kč, kterou byla stěžovatelka povinna uhradit jakožto sankci, uloženou jí předmětným nálezem finančního arbitra podle ustanovení § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o finančním arbitrovi"). 3. Obvodní soud vycházel z následujících skutkových zjištění. Dotčený účastník měl u stěžovatelky od roku 1986 zřízen bankovní účet, kam mu dne 13. 11. 2012 došly peněžní prostředky ve výši 3.140 Kč označené jako "dávka HN" a dne 14. 11. 2012 peněžní prostředky ve výši 1.681 Kč označené jako "doplatek na bydlení". Dne 13. 11. 2012 byl stěžovatelce doručen exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, č. j. 131 EX 3744/12-47, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce k vymožení částky 1.755 Kč, nařízené proti dotčenému účastníkovi usnesením č. j. 18 EXE 986/2012-7 (právní moc nabylo dne 19. 7. 2012), a to ve formě přikázání pohledávky z účtu dotčeného, vedeného u stěžovatelky. Stěžovatelce jím byl uložen zákaz (ve smyslu ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř.), aby z uvedeného účtu vyplácela, prováděla započtení či jinak nakládala s peněžními prostředky převyšujícími částku dvojnásobku životního minima jednotlivce. Exekuční příkaz současně obsahoval poučení o tom, že tento zákaz se nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima jednotlivce. Stěžovatelka po obdržení exekučního příkazu jednak zablokovala peněžní prostředky dotčeného na uvedeném účtu, neprovedla tři inkasní platby dotčeného a dne 28. 11. 2012 rovněž odmítla dotčenému vyplatit peněžní prostředky, jednak dne 20. 11. 2012, poté, co dne 19. 11. 2012 obdržela vyrozumění soudního exekutora o nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu, odeslala z účtu dotčeného účastníka soudnímu exekutorovi částku 5.091 Kč. Proti tomuto postupu stěžovatelky brojil dotčený účastník návrhem ze dne 20. 11. 2012, podaným k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhal vrácení sociálních dávek ve výši 5.091 Kč, náhrady škody a nemajetkové újmy a omluvy s tvrzením, že stěžovatelka sociální dávky, které mu přišly na účet, neoprávněně zablokovala a zaslala exekutorovi. Citovaným nálezem ze dne 28. 5. 2013 finanční arbitr tomuto návrhu částečně vyhověl, neboť dle jeho názoru stěžovatelka nebyla oprávněna dotčenému zamezit v dispozici s předmětnými prostředky, ani je převést ve prospěch exekutora, a proto došlo ve vztahu mezi účastníky k neautorizované platební transakci, za niž nese stěžovatelka odpovědnost. Námitky stěžovatelky proti tomuto nálezu finanční arbitr následně zamítl citovaným rozhodnutím ze dne 18. 7. 2013. 4. Odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku obvodního soudu, v němž namítala nesprávné právní posouzení otázky pravomoci finančního arbitra rozhodovat daný spor (postup banky v exekučním řízení není platební službou) a povahy dávek v hmotné nouzi a příspěvku na bydlení, Městský soud v Praze v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností neshledal důvodné a rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. 5. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Za ně stěžovatelka považovala otázku, zda finanční arbitr byl oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti povinného, oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního řízení, dále otázku ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a v neposlední řadě otázku, jak dlouhou dobu trvá ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení § 304b o. s. ř. 6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky neshledal opodstatněné, a proto je zamítl. Předně konstatoval, že otázka ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka byla řešena již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4105/2009 (dostupné na www.nsoud.cz), jehož "závěry (ač se týkalo exekuce prodejem movitých věcí) jsou použitelné i pro exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu: "Z citovaného ustanovení § 317 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dávky pomoci v hmotné nouzi nelze především postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu ani přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§ 303 a násl. a § 312 a násl. o. s. ř.)." 7. Proto se Nejvyšší soud zabýval dvěma zbylými otázkami, které v jeho rozhodovací praxi dosud vyřešeny nebyly. Ve vztahu k otázce pravomoci finančního arbitra k rozhodnutí sporu dospěl k závěru (shodnému s městským i obvodním soudem), že stěžovatelka "vystupovala v rámci právního vztahu mezi ní jako poskytovatelem platebních služeb a účastníkem jako uživatelem platebních služeb, bez ohledu na skutečnost, že se tak v tomto případě dělo z důvodu, který má původ mimo tento vztah (exekuce). Pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporu v této věci je proto dána [§ 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi]." Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožnil se způsobem, jakým městský soud posoudil otázku ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a dobu trvání ochrany poskytnuté peněžním prostředkům ve výši dvojnásobku životního minima prostřednictvím ustanovení § 304b o. s. ř. "Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, jednoznačně vyplývá, že zákaz dispozice s peněžními prostředky na účtu povinného od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se vůbec nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima." Nejvyšší soud proto uzavřel, že "bylo proto zákonnou povinností (stěžovatelky) uskutečnit podle tehdy účinné právní úpravy převod peněžních prostředků na základě exekučního příkazu, avšak pouze v rozsahu peněžních prostředků přesahujících částku dvojnásobku životního minima, čímž by i dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 307 o. s. ř. Peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima ale měla na účtu účastníka ponechat i poté, co jí bylo doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce." 8. Stěžovatelka obdobnou argumentaci jakou uplatnila v předchozím řízení předkládá i v ústavní stížnosti, v níž nadále polemizuje se závěry obecných soudů, neboť jí namítané