II.ÚS 2766/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2766/16 ze dne 15. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky CHEMPAL, spol. s r.o., se sídlem Hluchov 141, Kostelec na Hané, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Šlencem, se sídlem Velké náměstí 148, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 5 Afs 252/2015-40, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2015, č. j. 31 Af 167/2013 - 84, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 7. 2013, č. j. 17777/13/5000-14202-707309, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 2 odst. 2, v článku 4 odst. 1, v článku 10 odst. 1 a 2, v článku 11 odst. 5, a v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením věci Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem stran stanovení daně podle pomůcek a jejího výpočtu. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s neuznáním nákladů na provoz vozidla a na provozní režii a tvrdí, že správci daně předložila důkazní prostředky o skutečných nákladech spojených s provozem vozidla; soud však tuto otázku dle stěžovatelky nesprávně posoudil. S odkazem na další judikaturu Nejvyššího správního soudu proto stěžovatelka poukazuje na nesprávnost stanovení daně dle pomůcek, jakož i na její výši. 3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 167/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Prostějově ze dne 29. 10. 2012, č. j. 253040/12/325913703135, bylo částečně vyhověno podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "daňový řád"), odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 3. 10. 2011, č. j 234717/11/32591373135, kterým byla stěžovatelce podle pomůcek doměřena daň z příjmů právnických osob, a daňová povinnost stěžovatelky byla změněna na částku 93 450 Kč a penále z doměřené daně sníženo na částku 19 040 Kč. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2013, č. j. 17777/13/5000-14202-707309 Odvolací finanční ředitelství změnilo k odvolání stěžovatelky rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově, pouze pokud jde o bankovní spojení pro platbu doměřené daně. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 31 Af 167/2013-84, zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně ani Odvolacího finančního ředitelství nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka nedoložila správci daně jím požadované podklady, které byly bezpodmínečně nutné k přezkoumání její daňové povinnosti u daně z příjmů za rok 2008, zejména nedoložila účetní deník a inventarizaci majetků a závazků, tedy doklady, bez kterých si nelze vytvořit obraz o hospodaření daňového subjektu a v konečném důsledku ani přezkoumat jeho daňovou povinnost. Ze získaných důkazních prostředků tak nebylo možno objektivně stanovit daň dokazováním a správce daně správně přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. Zároveň vzal Krajský soud za prokázané, že se stěžovatelka nechtěla podílet na průběhu daňové kontroly a svým vlastním jednáním zmařila ověření správnosti stanovení její daňové povinnosti. Podle názoru Krajského soudu v Brně byly použité pomůcky zvoleny adekvátně s ohledem na předmět podnikání stěžovatelky i počet jeho provozoven. Pokud se jedná o námitku stěžovatelky, že jí nebyly uznány náklady na provoz vozidla a náklady na provozní režii, poukazuje Krajský soud v Brně na § 98 odst. 3 písm. a) daňového řádu, podle kterého jsou pomůckami zejména důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny. V případě nákladů na dopravu došlo k jejich zásadnímu zpochybnění správcem daně, a to jednak z důvodu fakturování nákladů mezi osobami spojenými (Radovanem Pálkou jako fyzickou osobou a Radovanem Pálkou jako jednatelem stěžovatelky) a dále z důvodu neprokázání velkoobchodní činnosti. Jako logicky a odůvodněně zpochybněný důkazní prostředek nemohly být tyto náklady dle Krajského soudu v Brně užity jako pomůcky při stanovení daně. 7. S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, který zdůraznil, že stěžovatelka odmítala součinnost v rámci daňové kontroly, nemínila poskytnout správci daně požadované podklady s odkazem na neústavnost právního předpisu, a de facto se vlastním přičiněním dostala do situace, kdy nebylo možno objektivně stanovit daň dokazováním, a správce daně přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. Nejvyšší správní soud zcela přisvědčil Krajskému soudu v Brně v tom, že použité pomůcky byly zvoleny adekvátně. Namítá-li stěžovatelka, že nebyly v rámci pomůcek zohledněny náklady vynaložené na používání motorového vozidla, Krajský soud v Brně správně dovodil, že pomůckami nemohou být, neboť tento uplatněný výdaj byl v rámci řízení ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve znění pozdějších předpisů, zpochybněn, přitom důvody, které správce daně a potažmo soud k oprávněnosti neuznání tohoto výdaje uvedl, jsou založeny na přesvědčivých a logických argumentech. 8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí správních soudů, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a apl