Ústavní soud II.ÚS 2788/24

Dne 8. 10. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (předaná k poštovní přepravě dne 7. 10. 2024), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žádost o prodloužení lhůty stanovené stěžovatelce usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2024 č. j. 6 As 108/2024-5 k předložení plné moci udělené jí advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti se zamítá (výrok I), žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti se zamítá (výrok II), kasační stížnost se odmítá (výrok III) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok V). Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), akcesorický návrh na "zrušení zákona o advokacii ve znění účinném ode dne 01. 01. 2024".

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami, podání neobsahuje žádnou argumentaci, stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byť informuje, že žádostí ze dne 2. 10. 2024 požádala o jeho určení Českou advokátní komoru. Z tohoto důvodu požádala o stanovení lhůty k odstranění vady povinného právního zastoupení do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž byla vyzývána k odstranění jejich vad a upozorňována na následky spojené s jejich neodstraněním (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3399/16, sp. zn. I. ÚS 3518/17, sp. zn. II. ÚS 3891/17, sp. zn. II. ÚS 3975/17, sp. zn. III. ÚS 2346/20). Stěžovatelce jsou tedy známé formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupena advokátem již při jejím podání. Přesto stěžovatelka nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Ústavní soud nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatelky se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinného právního zastoupení (viz výše - bod 4.). Důvodem pro poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti není sama o sobě skutečnost, že stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta (pozn. tento postup stěžovatelka volí opakovaně). Přitom z její žádosti o právní službu, kterou přiložila k ústavní stížnosti, se podává, že napadené usnesení jí bylo doručeno dne 7. 8. 2024, takže žádost o právní službu podala až v samém závěru lhůty pro podání ústavní stížnosti. Je nepochybné, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozhodnutí ze dne 14. 3. 2024 ve věci Horyna proti České Republice, č. 6732/20, rozhodl, že obdobný postup Ústavního soudu neodporuje právu stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na "zrušení zákona o advokacii ve znění účinném ode dne 01. 01. 2024". Jelikož takový návrh lze podat pouze spolu (akcesorita) s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, nutně sdílí osud ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li proto ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení předmětného právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Proto Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedeného právního předpisu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.