II.ÚS 2856/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2856/13 ze dne 17. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Vlastimila Aubrechta, zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou se sídlem Čs. armády 2168, 440 01 Louny, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích č. j. Z T 376/2013-30 ze dne 8. 8. 2013, usnesení Police České Republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Teplice, č. j. UOOZ-1005/TČ-2013-300 ze dne 24. 7. 2013 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 0 Nt 707/2013-12 ze dne 13. 9. 2013 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která vyhovuje formálním požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít k porušení zejména ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve vztahu ke stěžovateli bylo shora označeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu přijímání úplatku dle ustanovení § 160 odst. 1, odst. 4 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítlo. Výše citovaným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích pak byla rovněž jako nedůvodná podle stejného ustanovení trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti usnesení téhož policejního orgánu ze dne 9. 8. 2013, č. j. UOOZ-1005-59/TČ-2013-292300, jímž byly v předmětném trestním řízení zajištěny v něm specifikované nemovitosti. Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení brojí stěžovatel ústavní stížností (ve znění jejích doplnění ze dne 10. 10. 2013 a 13. 12. 2013), domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou patřičně odůvodněna, jeho trestní stíhání je promlčené, jeho věc je dozorována Okresním státním zastupitelstvím v Litoměřicích, což navozuje stav, kdy je stěžovatel dle svých slov odňat svému zákonnému soudci. Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Stěžovatel ve svém prvním doplnění ústavní stížnosti poukázal na to, že i v jeho případě se jedná o natolik závažnou situaci a tak závažný zásah do základních i jiných práv stěžovatele odůvodňující zásah Ústavního soudu dříve, než proběhne celé trestní řízení včetně případného dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, když "navíc se jeví velmi možným, že trestní řízení proti stěžovateli by mohlo být skončeno zprošťujícím výrokem a tato závažná otázka by se tak před Ústavní soud nedostala." Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy exegese právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci z níže vyložených důvodů nenastala. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§ 174 a násl. tr. ř.), který je dle § 172 odst. 1 tr. ř. povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupeným stěžovatelům pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jejich zájmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3286/11). Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nelze odčinit jinak, zejména cestou přezkumu obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011 či sp. zn. III. ÚS 934/07 ze dne 20. 6. 2007, kde se konkrétně jednalo též o případ následné opravy výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 131 odst. 1 ve spojení s § 138 tr. ř.). Ústavní soud nepokládá rozhodnutí policejního orgánu či státního zastupitelství za ústavně nekonformní, když z odůvodnění jejich rozhodnutí naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto orgány vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. V ústavní stížnosti ostatně absentují jakékoli konkrétní materiální výhrady proti nyní napadeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení (ač je stěžovatel v opravných prostředcích jinak uváděl), když ústavní stížnost a její doplňky se zakládají toliko na námitkách procesního charakteru, konkrétně na promlčení trestního stíhání a na místní nepříslušnosti Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, resp. Okresního soudu v Litoměřicích. Ústavní soud nejprve pokládá za nutné akcentovat skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu III. ÚS 62/95, dostupný, jako dále zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných (viz např. nález III. ÚS 117/2000). Pokud jde o prvně uvedenou výtku, není její projednání před Ústavním soudem přípustné, poněvadž stěžovatel zde evidentně nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého základního práva, jak má na mysli kogentní ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, což plyne již z ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., které konstituuje dovolací důvod spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné (ať již proto, že bylo promlčeno či z jiných, v ustanovení § 11 odst. 1 a § 11a tr. ř. taxativně stanovených důvodů). Výjimky uvedené v § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, které umožňují Ústavnímu soudu meritorně projednat ústavní stížnost, i když není splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků podle § 75 odst. 1 téhož zákona, nelze na danou věc aplikovat, poněvadž stěžovatel jednak žádný významný přesah svých vlastních zájmů netvrdí (a z o