II.ÚS 2858/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2858/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-97, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, č. j. 5 As 221/2017-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2017, č. j. 13 Co 106/2017-270, a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, spojené s návrhem na zrušení § 6, §54 a § 55 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů; přílohy vyhlášky č. 275/2006 Sb., kterou se stanoví způsob zjišťování příjmových a majetkových poměrů žadatele o určení advokáta Českou advokátní komorou k poskytnutí právních služeb bezplatně nebo za sníženou odměnu; formuláře vzoru 060 skupiny o. s. ř., jehož schválení bylo oznámeno sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-OD-Org, o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.; a ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2017, doplněnou mimo jiné podáním tehdejšího zástupce stěžovatelky ze dne 8. 11. 2017, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení v záhlaví citovaných právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující relevantní skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2017, č. j. 13 Co 106/2017-270 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. 2. 2017, č. j. 10 P 362/2002-204, ve výrocích, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ukládajícího orgánu sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Kuřim povinnost nenakládat s veškerou spisovou dokumentací týkající se tehdy nezletilého M. V. a odevzdat ji jako důkaz soudu, návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ukládajícího Městskému úřadu Kuřim nevykonávat ode dne předběžného opatření funkci opatrovníka tehdy nezletilého M. V., jakož i ve výroku, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů pro řízení o úpravu výživného pro tehdy nezletilého M. V. (výrok I.). Krajský soud v Brně dále změnil výrok soudu prvního stupně, jímž bylo opatrovníkem tehdy nezletilého M. V. pro řízení o vydání předběžného opatření a pro řízení o úpravu výživného jmenováno Město Šlapanice, tak, že již zletilému M. V. se opatrovník pro řízení o vydání předběžného opatření a pro řízení o úpravu výživného nejmenuje (výrok II.). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že po svých předchozích negativních zkušenostech chtěla předejít tomu, aby bylo ze strany Městského úřadu Kuřim jakkoli manipulováno se spisem týkajícím se jejího syna. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že v dané věci není nutné upravit zatímní vztahy účastníků, resp. že orgán, vůči němuž návrh směřuje, není vůbec účastníkem řízení. Otázku nutnosti úpravy zatímních vztahů účastníků považuje stěžovatelka v této souvislosti za zcela irelevantní, když uvedený návrh směřoval a cílil na zajištění důkazu. Skutečnost, že byl tento návrh označen jako "návrh na předběžné opatření", nic nemění na jeho podstatě, která nesměřovala k mezitímní úpravě účastníků. Jestliže tedy Krajský soud v Brně tento návrh poměřoval optikou podmínek nezbytných pro nařízení předběžného opatření, zcela jistě pochybil, neboť návrh podaný stěžovatelkou je nutné podřadit pod jiný institut s jinými podmínkami jeho uplatnění. Stěžovatelka se dále domnívá, že v důsledku postupu Okresního soudu Brno - venkov při ustanovení opatrovníka nezletilému synovi stěžovatelky, a následného jednání ustanoveného opatrovníka, tj. města Šlapanice, došlo k situaci, kdy její syn nebyl po dobu od 15. 2. 2017, kdy bylo řízení zahájeno, až do dne 23. 3. 2017, kdy nabyl zletilosti, v řízení kýmkoli zastupován, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle § 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení čl. 32 odst. 1 Listiny zaručujícího zvláštní ochranu dětí a nezletilých. Uvedený stav nastal tak, že soud dne 20. 2. 2017 ustanovil synovi stěžovatelky opatrovníka, ten však na výkon svých povinností rezignoval, nebyl nijak činný a proti svému jmenování podal odvolání a tato situace trvala až do dne 23. 3. 2017, kdy syn stěžovatelky nabyl zletilosti a mohl svá práva v řízení hájit sám. 4. Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Současně dal Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) aj.] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Platí však, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. již shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999). 5. Ústavní soud je přesvědčen, že v takovém testu ústavnosti napadené usnesení Krajského soudu v Brně obstálo, když je vydáno příslušným orgánem na základě zákona [§ 76 odst. 1 písm. e), ve spojení s § 102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a je řádně a přesvědčivě odůvodněno. Podle § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. platí, že předběžným opatřením může být účastníku uloženo, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Ve smyslu § 102 odst. 1 o. s. ř. může soud nařídit předběžné opatření, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Stěžovatelka se domáhala u Okresního soudu Brno - venkov nařízení předběžného opatření, kterým měla být mimo jiné uložena orgánu sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Kuřim povinnost nenakládat s veškerou spisovou dokumentací týkající se tehdy nezletilého M. V. a odevzdat ji jako důkaz soudu, Městskému úřadu Kuřim mělo být uloženo nevykonávat ode dne předběžného opatření funkci opatrovníka tehdy nezletilého M. V. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelce vysvětlil, že orgán sociálně-právní ochrany dětí plní ze zákona funkci opatrovníka (zástupce) nezletilého dítěte v takovém řízení a není jeho účastníkem, přičemž některou z povinností vyjmenovaných příkladmo v ustanovení 76 odst. 1 o. s. ř., včetně povinnosti něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet podle písm. e) tohoto ustanovení lze uložit pouze účastníku řízení. Podle ustanovení § 76 odst. 2 o. s. ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníku jen tehdy, lze-li to na něm spravedlivě požadovat. Možnost uložit povinnost třetí osobě přichází v úvahu pouze v případě, že je to nutné pro splnění povinnosti uložené samotnému účastníku řízení, tedy pouze takovou povinnost, která představuje součinnost při splnění povinnosti účastníka. Nesouhlas a výhrady k subjektu, který je rozhodnutím soudu ustanoven opatrovníkem dítěte