Ústavní soud II.ÚS 288/11 – Pomaturitní studium

Ústavní soud obdržel dne 31. ledna 2011 podání stěžovatele, které směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu označeným č. j. 6 Ads 109/10-40 a sp. zn. Aprn 7/10, jejichž zrušení se současně domáhá.

Dříve, než mohl rozhodnout ve věci samé, musel Ústavní soud prověřit, zda jsou pro stěžovatelem navrhovaný postup (kasaci napadených rozhodnutí) splněny všechny podmínky vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje celou řadu vad, jež jejímu projednání brání. Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence stěžovatelova právního zastoupení. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.

Ústavní soud již ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 jasně vyjádřil, že smyslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení.

Stěžovatel v úvodu svého podání sice deklaroval, že je "zastoupen ČAK určeným advokátem", přičemž současně uvedl, že "vadné rozhodnutí nyní znemožňuje zastoupení". Stěžovatel ovšem žádnou z těchto skutečností blíže nedoložil. Za takového stavu je pro Ústavní soud rozhodující, že stěžovatel nepřiložil plnou moc advokáta k zastupování stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti a fakticky stěžovatel tedy právně zastoupen nebyl. Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu dále zjistil, že stěžovatel již v minulosti podal desítky ústavních stížností, přičemž ve většině případů nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V řadě případů stěžovatel v rozporu se skutečností deklaroval, že mu byl k zastupování před Ústavním soudem určen advokát postupem dle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1992 Sb., o advokacii. Následně byl stěžovatel vyzýván k odstranění vad podání a poučován o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude ústavní stížnost odmítnuta (srov. kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09, III. ÚS 1204/10 či II. ÚS 1778/10, vše dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). Mnoho stěžovatelových ústavních stížností přesto muselo být odmítnuto z důvodu, že ani v dodatečné lhůtě vadu spočívající v absenci právního zastoupení neodstranil.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích (k tomu srov. stěžovateli známá usnesení sp. zn. II. ÚS 2200/10 či IV. ÚS 2991/10). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat požadavek, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než při řádném zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího (stejného) poučení neefektivním a formalistickým.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro vady podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by se zabýval dalšími tvrzeními či návrhy stěžovatele či by jej vyzýval k odstranění dalších četných vad (např. nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí).