II.ÚS 2893/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2893/14 ze dne 16. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Michala Švarce, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, se sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 As 18/2014-29, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 7 A 113/2010-64, proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 6. 2010, č. j. 85/2010-NBÚ/07-OP, a č. j. 84/2010-NBÚ/07-OP, proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 28848/2010-NBÚ/P, a č. j. 28853/2010-NBÚ/P, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Národního bezpečnostního úřadu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 4, článku 10 odst. 1, článku 26 odst. 3, článku 36, článku 37 odst. 2, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní orgán prvního stupně dospěl k rozhodnutí o zrušení jeho osvědčení výlučně z podkladů od zpravodajských služeb, s nimiž nebyl stěžovatel seznámen, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť nebyl zjištěn skutečný stav věci a nebyla mu dána možnost obrany. Dle názoru stěžovatele správní orgány, stejně jako poté soudy, také překročily meze správního uvážení, když neučinily ničeho pro odstranění zjevného rozporu mezi postavením a dlouhodobě vynikajícím služebním hodnocením stěžovatele na straně jedné, a tomu zcela odporujícími informacemi zpravodajských služeb na straně druhé, a bez řádného odůvodnění učinily jednoznačný závěr v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, aby soud v dané věci suploval jeho aktivity jako účastníka řízení. Jestliže stěžovatel nezná konkrétní důvody pro zrušení osvědčení, nemůže v řízení uplatnit argumenty na svou obranu a soud tyto argumenty nemůže znát. V takovém případě soud nemůže spravedlivě hodnotit pozici stěžovatele a nemůže vydat spravedlivé rozhodnutí. Proto je stěžovatel přesvědčen, že provedení dokazování utajovanou částí spisu, do které mu nebylo umožněno nahlédnout, je v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. 3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 A 113/2010 a Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 As 18/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 6. 2010, č. j. 84/2010-NBÚ/07-OP, byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 28853/2010-NBÚ/P, o zrušení platnosti osvědčení č. 049559-NBÚ pro stupeň utajení "Důvěrné". Rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 6. 2010, č. j. 85/2010-NBÚ/07-OP, byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 28848/2010-NBÚ-P, o zrušení platnosti osvědčení č. 057489-NBÚ pro stupeň utajení "Tajné". Rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu napadl stěžovatel správní žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, č. j. 7 A 113/2010-64, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ředitele Národního bezpečnostního úřadu ani Národního bezpečnostního úřadu nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zák. č. 150/2002 Sb, soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 6. Městský soud v Praze po seznámení se s utajovanou částí spisového materiálu konstatoval, že podklady dodané příslušnými zpravodajskými službami skýtají dostatečnou oporu pro závěr správních orgánů o bezpečnostním riziku na straně stěžovatele ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) a e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon č. 412/2005 Sb."), které je doloženo chováním stěžovatele majícím vliv na jeho důvěryhodnost, ovlivnitelnost a schopnost utajovat informace. Vzhledem k povaze informací obsažených v uvedené části spisového materiálu Městský soud v Praze nesdělil nic bližšího. 7. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovateli vyložil, že jak Národní bezpečnostní úřad, tak i Městský soud v Praze vzaly při svém rozhodování v úvahu, že bezpečnostní riziko podle § 14 odst. 3 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb. bylo u stěžovatele shledáno v jeho stycích s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmu České republiky. Výsledky šetření zpravodajských služeb, poskytnuté příslušnou službou a doplněné zpravodajskou službou další (§ 140 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb.), přitom nepříslušelo správním orgánům konajícím řízení v projednávané věci přezkoumávat. Ohledně tvrzení stěžovatele, že mu ve správním i soudním řízení zůstaly utajeny podstatné skutečnosti pro vydání negativního rozhodnutí, odkázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, ve kterém se uvádí, že taková skutečnost není postačujícím důvodem ke zrušení rozsudku správního soudu prvního stupně. Nejvyšší správní soud v této souvislosti v citovaném rozsudku dodal, že "...Vzhledem k tomu, že neznalost důvodů negativního rozhodnutí stěžovatele omezuje, či mu dokonce znemožňuje, aby proti rozhodnutí účinně argumentoval, je soud povinen zkoumat postup a důvody rozhodnutí v úplnosti, tedy i nad rámec uplatněných žalobních bodů. Zjištěné skutečnosti ovšem i soud musí v odůvodnění svého rozhodnutí popsat jen v těch mezích, aby nepopřel smysl ochrany utajovaných skutečností." 8. Nejvyšším správním soudem tak bylo odpovězeno na námitku stěžovatele, že z důvodů nevědomosti o konkrétních důvodech pro zrušení osvědčení nemohl v řízení uplatnit argumenty na svou obranu. To platí i pro námitku stěžovatele, že soud provedl dokazování utajenou částí spisu, aniž do něj stěžovateli alespoň v omezeném rozsahu umožnil nahlédnout. Nejvyšší správní soud ohledně tohoto procesního postupu dal za pravdu Městskému soudu v Praze v tom, že platná právní úprava vylučuje možnost, aby účastník řízení mohl v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí nahlížet do utajované části jeho bezpečnostního svazku. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal