II.ÚS 2913/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 179/2016 se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl podle § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že dne 6. 11. 2016 okolo 9:50 hodin a 11:15 hodin poté, co se předchozí noci přivedl požíváním alkoholu do stavu opilosti, řídil v Jindřichově Hradci po místních komunikacích z náměstí Míru do ulic Nádražní a Rezkova a poté z Nádražní ulice do ulice Sládkova osobní automobil značky Škoda Citigo, r. z. XXX, přičemž po ukončení druhé z jízd bylo v jeho krvi zjištěno ještě okolo 1,20 g/kg alkoholu.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Ze spisu okresního soudu se dále podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 4. 2018 č. j. 8 T 287/2016-191 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 5 To 202/2018 uznán vinným dvěma přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za tyto přečiny a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku z nyní napadeného rozsudku okresního soudu byl odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč, přičemž mu byl pro případ nevykonání peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z nyní napadeného rozsudku okresního soudu.

Stěžovatel namítá, že dovolání, které podal dne 12. 6. 2017, následně v souladu s § 265f odst. 2 tr. řádu dne 19. 7. 2017 doplnil. Nejvyšší soud však o dovolání rozhodl již 11. 7. 2017, takže svým překotným rozhodnutím, v němž se nevypořádal se všemi dovolacími námitkami, zasáhl do práva na soudní ochranu.

Podle stěžovatele se soudy nezabývaly subjektivní stránkou přečinu, jímž byl uznán vinným, a vznesl-li tuto námitku v doplnění dovolání, neřešil ji ani Nejvyšší soud. Podle vyjádření klinického psychologa totiž byl v době řízení ve stavu psychického šoku v důsledku událostí z předchozí noci.

Stěžovatel dále poukazuje na nesoulad skutkové věty a použité právní kvalifikace. Skutek vymezený ve skutkové větě není trestným činem, neboť z něj neplyne vzájemná závislost skutkových závěrů. Nebyla ani prokázána hladina alkoholu v krvi. Vyšly-li soudy ze závěrů orientační dechové zkoušky prováděné jedním přístrojem, takto zjištěné hodnoty nejsou spolehlivé. Soudy se ani nevypořádaly s námitkami obhajoby proti hodnotám dle dechových zkoušek. Z výsledků měření přístrojem usuzuje na to, že neměřil správně. Označuje ho proto za nezpůsobilý důkaz o míře jeho ovlivnění alkoholem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení zákonné normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti, které směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů, nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Přistoupil-li k doplnění dokazování o listinné důkazy, ty se týkaly aktuálních osobních charakteristik stěžovatele a jeho dalšího trestního stíhání u obvodního soudu. Krajský soud se vypořádal i s námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti. Stěžovatel sice vyjadřuje s jeho závěry nesouhlas poukazem na neprůkaznost měření přístrojem Dräger a provedení dechových zkoušek v delším časovém odstupu, tyto námitky však byly součástí jeho odvolání a krajský soud se s nimi spolehlivě vypořádal (viz str. 3 a 4 odůvodnění napadeného usnesení).

Stěžovatel předestírá vlastní verzi skutkového děje, ta však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Účtenkami z restaurace, výpověďmi svědků a záznamem policejního orgánu, šetřícího oznámení stěžovatele bylo prokázáno, že stěžovatel ve večerních a nočních hodinách z 5. na 6. 11. 2016 ve značné míře požíval alkoholické nápoje, ve 2:36 hodin měl podle orientační dechové zkoušky provedené na policejní stanici 2,4 promile alkoholu. V souvislosti s následným sepisem vysvětlení na policejní stanici dne 6. 11. 2016 u něho byly provedeny dechové zkoušky přístrojem Dräger, první ve 12:10 hodin s výsledkem 1,28 promile alkoholu a druhá ve 12:36 hodin s výsledkem 1,14 promile alkoholu. Byla tedy provedena dvě měření, při nichž byly zjištěny hodnoty přesahující hranici 1,00 promile alkoholu. Nemůže být sporu o tom, že při takové hodnotě není žádný řidič schopen vozidlo bezpečně ovládat.

Obhajobu stěžovatele, že požil alkohol až po druhém příjezdu na policejní stanici, soudy spolehlivě vyvrátily mimo jiné vyhodnoceným kamerovým záznamem z parkoviště. Zpochybňuje-li stěžovatel správnost měření dechové zkoušky provedené kalibrovanými přístroji Dräger, podstatné je, že výsledky zkoušek obsahu alkoholu v krvi tímto dechovým analyzátorem zjištěné nejsou jediným důkazem o ovlivnění stěžovatele alkoholem, neboť tento závěr je podporován dalšími důkazy vyjmenovanými v rozsudku okresního soudu. Nadto je závěr o objektivnosti výsledku měření podpořen kalibračním protokolem, protokolem o zkoušce a ověřovacím listem. Shledaly-li soudy, že ze zjištěných časových souvislostí spolehlivě vyplynulo, že stěžovatel v inkriminované době byl natolik ovlivněn alkoholem, že tento stav vylučoval jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo, nelze jejich řádně odůvodněnému závěru, podpořenému provedenými důkazy, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že z popisu skutku neplyne vzájemná a časová souvislost a provázanost skutkových závěrů, že se měl předchozí noci přivést do stavu opilosti, že měl následující den okolo 9:50 hodin a 11:15 hodin řídit motorové vozidlo a po ukončení druhé jízdy bylo v jeho krvi zjištěno ještě 1,2 promile alkoholu, neboť z popisu skutku jsou naopak časové souvislosti i vzájemná závislost skutkových závěrů zřejmé.

Namítá-li stěžovatel s odkazem na vyjádření klinického psychologa, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou přečinu, jímž byl uznán vinným, z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že se tvrzeným snížením schopností stěžovatele k ovládání osobního vozidla z důvodu prožitého šoku zabýval, z provedeného dokazování i ze zjištěného racionálního chování a jednání stěžovatele však vyvodil, že snížení jeho schopností k ovládání automobilu má základ v požívání alkoholu v době předcházející uskutečnění jízd. Rovněž krajský soud označil tuto námitku, podpořenou obhajobou opatřenou zprávou psychologa, za účelovou.

S uvedenou námitkou souvisí i další argument stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání již 11. 7. 2017, aniž by vyčkal doplnění dovolání ze dne 19. 7. 2017, které bylo učiněno ještě v dovolací lhůtě podle § 265f odst. 2 tr. řádu, neboť v této souvislosti Nejvyššímu soudu vytýká, že svým překotným rozhodnutím se nevypořádal s dovolací námitkou o absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným. Této námitce lze přiznat jistou opodstatněnost, neboť bylo chybou již okresního soudu, že předložil trestní spis spolu s dovoláním stěžovatele Nejvyššímu soudu, aniž by vyčkal uplynutí lhůty k podání dovolání, jak mu ukládá § 265h odst. 2 věta druhá tr. řádu. Nejvyšší soud pak o dovolání skutečně rozhodl ještě před uplynutím této lhůty, takže k doplnění dovolání ze dne 19. 7. 2017 doručenému okresnímu soudu dne 27. 7. 2017, již nemohl přihlédnout.

Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 nebo ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby.

Po zhodnocení obsahu dovolání a jeho doplnění dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení tvrzeného práva na soudní ochranu nedošlo. Doplnění dovolání sice částečně obsahuje nová tvrzení o absenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, ty však mají svůj původ ve skutkových zjištěních opřených o provedené dokazování, neboť stěžovatel napadá hodnocení provedených důkazů a dovolává se zohlednění obhajobou předloženého vyjádření klinického psychologa. V jejich nevypořádání Nejvyšším soudem nespatřuje Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu v materiálním smyslu, neboť jde o námitky skutkové, v dovolacím řízení zásadně nepřípustné, k nimž se však patřičně vyjádřily soudy nižších stupňů. Pochybení Nejvyššího soudu je z tohoto hlediska ryze formální a irelevantní pro ústavně konformní rozhodnutí v dovolacím řízení.

Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal, že by napadenými usneseními Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena ústavní práva stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části, napadající zrušený výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona.