Ústavní soud II.ÚS 3005/25

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Trutnově ("okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 19 C 145/2024-71, uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zdržet se vstupu do nemovitosti, rekreační chaty ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, specifikované v tomto rozsudku (výrok I). Konstatoval, že vedlejší účastnici nesvědčí k užívání stěžovatelčiny nemovitosti žádný titul. Okresní soud stanovil vedlejší účastnici povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 15 164 Kč (výrok II).

K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku I a současně jej změnil ve výroku II tak, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II). Krajský soud stejným způsobem rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Stěžovatelka napadá nákladové výroky II a III rozsudku krajského soudu, které považuje za překvapivé. Namítá, že ji krajský soud nepoučil o možnosti uplatnění moderačního práva a neposkytl jí procesní prostor, aby k této procesní eventualitě uplatnila svá tvrzení a předložila důkazní návrhy. Stěžovatelka odkazuje na použitelnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Současně rekapituluje průběh předchozího řízení, jímž prokazuje odůvodněnost námitky překvapivého rozhodnutí o nákladech řízení. Zdůrazňuje, že aktivita účastníka řízení (tj. zmínka o moderaci řízení ve vyjádření vedlejší účastnice řízení ze dne 29. 4. 2025) nemůže nahradit povinnost soudu včas druhého účastníka řízení poučit o zamýšleném odepření náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu za svévolné, což dokládá jeho tvrzeným rozporem s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Konkretizuje, že krajský soud nedostatečně zhodnotil její poměry, resp. vůbec nezhodnotil poměry vedlejší účastnice a nedostatečně přihlédl k dalším okolnostem (tj. opakovaná vniknutí do chaty a způsobení škody v řádech desítek tisíc korun).

Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud dotazem u okresního soudu ověřil, že vedlejší účastnice v nyní posuzované věci nepodala dovolání. V opačném případě by totiž byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1040/25 ze dne 20. 5. 2025). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z hlediska námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, nebo sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003).

Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, v nichž Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle, na což ostatně upozorňuje rovněž stěžovatelka (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001). Ústavní soud však na straně krajského soudu žádné pochybení, které by znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky, neshledal.

Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčině námitce poukazující na údajně svévolný postup krajského soudu. Odůvodnění uplatnění moderačního práva je sice velmi stručné, nicméně dostatečně z něj vyplývá, jakými úvahami byl krajský soud ve svém závěru veden. Akcentoval totiž (bod 31), že "žalobkyně a manžel žalované žalovanou v podstatě "obešli" tím, že spoluvlastnický podíl na původní chalupě a pozemku pod ní zakoupila po dohodě s manželem žalované žalobkyně, což žalovaná zjistila až s jistým jí blíže neupřesněným časovým odstupem." Krajský soud dále vycházel ze skutkových zjištění, že vedlejší účastnice se sice vůči manželovi i stěžovatelce opakovaně verbálně dožadovala změny formálních vlastnických poměrů k nemovitosti, avšak její manžel neměl zájem tuto otázku řešit a stěžovatelka ji ujišťovala, že v užívání nemovitosti nejsou manželé nijak ohroženi a že vlastnické vztahy dořeší po kompletním dobudování. Vedlejší účastnice se rozhodla tento právní stav věci založený v roce 2020 trpět a na vybudování chaty se při jeho vědomí aktivně podílela (tamtéž, bod 31). Obecné soudy se z tohoto důvodu zabývaly otázkou, zda výkon vlastnického práva stěžovatelky neodporuje dobrým mravům. Krajský soud obdobně jako okresní soud v tomto ohledu po věcné stránce dospěl k negativnímu závěru, nicméně tyto okolnosti promítl do rozhodnutí o nákladech řízení, na čemž Ústavní soud neshledává cokoliv neústavního.

V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani prvky překvapivosti. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné, že se úvahy vedlejší účastnice řízení vyjádřené v průběhu řízení před krajským soudem prokazatelně ubíraly směrem k uplatnění moderačního práva soudu. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí by podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014) šlo totiž pouze tehdy, rozhodne-li soud způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Jak uvádí sama stěžovatelka, s procesní pozicí vedlejší účastnice řízení, vyjádřené v jejím podání ze dne 29. 4. 2025, byla seznámena a měla možnost se k ní vyjádřit a uplatňovat svoji argumentaci, čehož také využila (srov. podání ze dne 9. 5. 2025). Lze proto shrnout, že otázka moderace nákladů v průběhu řízení před krajským soudem "rezonovala" s tím, že z materiálního hlediska krajský soud stěžovatelce poskytl dostatečný prostor, aby na takto vznesenou otázku reagovala.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.