II.ÚS 3120/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3120/10 ze dne 29. 8. 2012 N 145/66 SbNU 201 Restituce církevního majetku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3120/10 ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti - děkanství Nový Bydžov, se sídlem Revoluční třída 504, 504 01 Nový Bydžov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4368/2008-125 ze dne 18. srpna 2010, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 166/2008-93 ze dne 25. června 2008 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 222/2007-62 ze dne 2. ledna 2008, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o vyklizení blíže specifikovaných pozemků, na nichž hospodaří Lesy České republiky, s. p., za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4368/2008-125 ze dne 18. srpna 2010, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 166/2008-93 ze dne 25. června 2008 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 222/2007-62 ze dne 2. ledna 2008 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. 2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka nejprve uvedla, že v projednávané věci obecné soudy zpochybnily její vlastnictví, o němž dříve žádné pochybnosti nepanovaly. Oponuje názoru obecných soudů o tom, že jako církevní právnická osoba má ve smyslu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") vyčkávat na "budoucí obsahově nepředjímatelnou úpravu restituční obnovy". Obecné soudy však dle ní nezohlednily to, že stěžovatelka k takovému postupu nemá žádný objektivní důvod. 3. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že ona sama, resp. její právní předchůdci totiž v rozhodné době byli (a stále jsou) zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných lesních pozemků. Je prý nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelky konající v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívající, že je vlastníkem předmětných lesních pozemků, bylo zpochybněno soudy s odkazem na potřebu v budoucnu se domáhat případné restituce. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, ve které dle jejího názoru mnohokráte zaznělo, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Stěžovatelka namítá, že shora uvedené závěry Ústavního soudu a zejména pak nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509) dopadají i na její případ, a to tím spíše, že nikdy v minulosti stěžovatelce žádný tzv. restituční předpis nesvědčil. 4. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud by i snad mohly panovat pochybnosti o tom, zda vlastnické právo na stát v roce 1949 fakticky přešlo, byly obecné soudy povinny interpretovat a aplikovat právo tak, aby poskytly ochranu důvěře jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci a dobré víře stěžovatelky. Na této skutečnosti dle jejího mínění nemohou nic změnit ani argumenty obsažené ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), neboť to prý nedopadá na situaci, v níž byla založena (a po velmi dlouhou dobu trvala) dobrá víra jednotlivců jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci. Obecné soudy tím, že svým shora vyloženým povinnostem nedostály, dle stěžovatelky porušily její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a její právo na spravedlivý proces, jež je jí garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. 5. Další námitkou stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy žalobu stěžovatelky neprojednaly věcně. Pouze, bez hlubšího zkoumání, se prý omezily toliko na "paušální a formalistický" odkaz na sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.), to vše bez ohledu na skutečnost, že je to právě stěžovatelka, které svědčí vlastnické právo v katastru nemovitostí. Stěžovatelka se dle svých slov před obecnými soudy dovolávala ústavně zaručeného práva rovnosti v demokratickém právním státě, neboť závěry Ústavního soudu o nepřípustnosti znevýhodňování v katastru zapsaných vlastníků na základě skutečností nastalých před více než půlstoletím, prý musejí nutně platit rovněž ve prospěch církevního vlastníka ve sporu se státním podnikem. Stěžovatelka poukazuje a v řízení rovněž poukazovala na to, že je trvale v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí. Současný právní stav vlastnického práva tedy dle jejího přesvědčení svědčí jí, která jako v katastru zapsaný vlastník nesmí být znevýhodňována na základě "nedokonaného pokusu totalitního státu (před více než půlstoletím) odejmout její právní předchůdkyni vlastnictví k předmětným nemovitostem". Přihlížení k rozhodnutí Okresního národního výboru (dále jen "ONV") v Novém Bydžově ze dne 26. 7. 1949 č. j. 611-6.7.49 dle ní představuje nepřípustné znevýhodnění stěžovatelky coby v katastru zapsaného vlastníka, a sice na základě skutečnosti nastalé před více než půlstoletím. 6. Stěžovatelka vyzdvihla, že stát, resp. vedlejší účastník až dosud nebyl schopen docílit změny zápisu vlastnického práva svědčícího stěžovatelce či jejím právním předchůdcům. Dle stěžovatelky je tomu tak právě proto, neboť stát, resp. vedlejší účastník si je prý vědom, že k účinkům přechodu na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nikdy nedošlo a u katastrálního úřadu by prý se záznamem neuspěl. Skutečnost, že v případě předmětných lesních pozemků šlo před více jak padesáti lety vůči právnímu předchůdci stěžovatelky pouze o nedokonaný pokus ze strany státu, vyplývá z toho, že vzpomínané rozhodnutí ONV v Novém Bydžově o výkupu předmětných pozemků nebylo zaznamenáno do pozemkové knihy. Stěžovatelka má za to, že podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. a podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky č. 1447/1948 Ú. l. I, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě, však poznámka provedení výkupu v pozemkové knize měla účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Tato poznámka však zde dle stěžovatelky schází. 7. Stav, který prý tolerují obecné soudy, kdy vlastnické právo k předmětným lesním pozemkům v katastru nemovitostí na jedné straně trvale svědčí stěžovatelce jako církevní právnické osobě, zároveň se však na druhé straně v těchto lesních pozemcích obohacuje stát prostřednictvím státního podniku, aniž by byl oprávněn a schopen prokázat státní vlastnictví, je dle stěžovatelky v demokratickém právním státě neudržitelný. Obecné soudy prý k těmto konsekvencím vůbec nepřihlédly, v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi nevypořádaly, a tím stěžovatelce odepřely právo na spravedlivý proces, zejména právo na projednání věci a právo na rovnost jako účastníkovi soudního řízení. 8. Stěžovatelka také vytýká Nejvyššímu soudu, že zcela nesprávně vyložil a zhodnotil význam nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je stále vlastníkem předmětných lesních pozemků, kterému je s odkazem na dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky, o níž se Ústavní soud podle názoru stěžovatelky v posledně citovaném plenárním nálezu vyslovil tak, že porušuje čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, bráněno ve výkonu jeho vlastnictví, je prý nepochopitelný závěr Nejvyššího soudu, že se v daném případě o specifický nárok žalobkyně hodný zvláštního zřetele nejedná. 9. Stěžovatelka také obecným soudům vyčítá, že se odmítly po věcné stránce zabývat její podpůrnou námitkou, že jí ohledně předmětných pozemků svědčí vydržení vlastnického práv