Ústavní soud II.ÚS 3158/25

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu.

Žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k bytové jednotce vymezené v žalobě.

Okresní soud žalobě vyhověl. Určil, že předmětná bytová jednotka je vlastnictvím stěžovatelky a vedlejšího účastníka v právním režimu společného jmění manželů (výrok I). Současně okresní soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 94 600,50 Kč (výrok II).

Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání pouze vedlejší účastník. Předtím, než bylo ve věci před Krajským soudem v Praze (dále jen "odvolací soud") jednáno, vzal vedlejší účastník své odvolání v celém rozsahu zpět. Odvolací soud na základě obdrženého zpětvzetí žaloby odvolací řízení zastavil, a to v celém rozsahu (výrok I). Dále stěžovatelce přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 090 Kč (výrok II).

Stěžovatelka ústavní stížností napadá nákladové výroky rozsudku okresního soudu a usnesení odvolacího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem nadepsaných soudů při určování tarifní hodnoty. Soudy totiž při výpočtu tarifní hodnoty vyšly z nesprávných základů, když nezohlednily aktuální cenu předmětné nemovitosti. Nákladové výroky stěžovatelka proto považuje za překvapivé a svévolné. Překvapivost nákladových výroků stěžovatelka spatřuje zejména ve skutečnosti, že odvolací soud nepoučil účastníky o způsobu rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Překvapivost a prvky svévole dovozuje stěžovatelka i z postupu odvolacího soudu, když nepřezkoumal výrok II rozsudku okresního soudu, kterým byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatelky tak měl odvolací soud učinit z úřední povinnosti. Konečně stěžovatelka dovozuje překvapivost a nesrozumitelnost postupu odvolacího soudu ze skutečnosti, že obecné soudy vycházely pro účely stanovení nákladů řízení z rozdílné tarifní hodnoty.

Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Ve vztahu k výroku II usnesení odvolacího soudu jde zároveň o návrh přípustný.

Nepřípustný je však návrh ve vztahu k výroku II rozsudku okresního soudu, neboť proti němu nepodala stěžovatelka odvolání, a tudíž řádně nevyčerpala dostupné prostředky ochrany práv.

Ústavní soud posoudil ve zbylém rozsahu obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025 (jak ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí), kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."

Požadavek na existenci mimořádné okolnosti zintenzivňuje v posuzovaném případě skutečnost, že se jedná o částku nepřesahující tzv. kvantitativní dimenzi bagatelnosti, tj. částku do 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu).

Rozdíl mezi požadovanou (resp. zákonem dovolenou) výší odměny za úkon (z tarifní hodnoty 500 000 Kč, viz bod 11 napadeného usnesení odvolacího soudu) a přiznanou odměnou (z tarifní hodnoty 113 000 Kč) činí 4 680 Kč za úkon. Při zvážení počtu přiznaných úkonů (dva a půl) se stále nejedná o částku převyšující hranici bagatelnosti.

Pokud měla stěžovatelka za to, že otázka nákladů řízení přesahuje její vlastní zájmy, bylo na ní, aby tento přesah konkrétně vysvětlila a doložila (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, bod 31), což neučinila. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu závěry soudů týkající se nákladů řízení přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025, body 24 a 29).

Za uvedených okolností Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě mimořádnou okolnost, která by odůvodňovala věcný přezkum.

K argumentaci stěžovatelky o možnosti odvolacího soudu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem z úřední povinnosti Ústavní soud odkazuje na bod 30 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 60/24 z 5. 3. 2025, který se zabývá přezkoumatelností nákladového výroku v situaci, kdy proti němu nebyl podán opravný prostředek. Ústavní soud proto ani v tomto případě neshledal, že by postup odvolacího soudu vykazoval projevy libovůle, či byl jinak ústavně nepřijatelný.

Ústavní soud v návaznosti na závěry výše ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.