II.ÚS 3167/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3167/11 ze dne 3. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem Sartoriova 60/12, 169 00 Praha-Břevnov, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2011, č. j. 3 Ans 6/2011-101, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 9 Ca 234/2008-67, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv, konkrétně do práva nabývat a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a dále že nebylo v její věci postupováno podle zákona, čímž došlo k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy podala ve správním soudnictví žalobu proti nečinnosti Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "Ministerstvo") ve věci žádosti ze dne 16. 3. 2005 o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VD-Je-2002, podání ze dne 18. 4. 2005, kterým byla doplněna její žádost ze dne 16. 3. 2005 v reakci na sdělení Ministerstva ze dne 13. 4. 2005, a žádosti ze dne 26. 5. 2005 o zrušení rozhodnutí Ministerstva ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002, rozhodlo ve vztahu ke stěžovatelce tak, že jí podle ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "zákon č.186/92 Sb."), zaniká nárok na příspěvek za službu dnem 14. 8. 2002, kdy splnila podmínky pro podání žádosti o starobní důchod. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nepodala odvolání. Když se z tisku dozvěděla, že při vydání obdobných rozhodnutí měl být ze strany Ministerstva porušen zákon, podala ve smyslu ustanovení § 135 zákona č. 186/92 Sb. dne 16. 3. 2005 žádost o přezkoumání rozhodnutí ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002. Na tuto žádost bylo Ministerstvem reagováno sdělením ze dne 13. 4. 2005, ve kterém uvedlo, že teprve očekává doručení písemného vyhotovení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), kterým má být naznačená otázka řešena, a do jeho obdržení nebude svoji dosavadní aplikační praxi měnit. Na to reagovala stěžovatelka podáním ze dne 18. 4. 2005, ve kterém požádala, aby o její žádosti bylo rozhodnuto poté, co bude rozhodnutí Nejvyššího správního soudu doručeno. Následně se stěžovatelka dne 26. 5. 2005 obrátila na ministra vnitra se žádostí o zrušení rozhodnutí Ministerstva ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002, a to podle ustanovení § 136 zákona č.186/92 Sb. Ministr jí v odpovědi na tuto žádost sdělil, že bude čekat až na rozhodnutí NSS. Stěžovatelka se pak opakovaně obracela na Ministerstvo, ale na svoje dopisy dostávala vždy jen záporné odpovědi. Za této situace se v roce 2007 obrátila na Městský soud v Praze se žalobou, kterou se domáhala přezkoumání postupu Ministerstva, které jí odmítalo zpětně vyplatit příspěvek za službu za období od 15. 8. 2002 do 31. 12. 2005. Protože žaloba neměla zákonem předepsané náležitosti, byla vyzvána k odstranění vad. Z doplnění žaloby vyplynulo, že se stěžovatelka domáhá jednak zrušení rozhodnutí ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002, a jednak brojila proti nečinnosti Ministerstva, které řádně nerozhodlo ve správním řízení o jejích následně podaných a řádně specifikovaných žádostech. Řízení o tomto návrhu bylo vyloučeno k samostatnému projednání. V tomto řízení bylo Městským soudem v Praze vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutím, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Toto rozhodnutí odůvodnil Městský soud v Praze tak, že účelem ochrany před nečinností je ochrana před skutečnou nečinností správního orgánu. Protože v daném případě nebyl správní orgán povinen rozhodnutí vydat a na podněty reagoval pouze neformálním sdělením, že jim nevyhoví, nemohlo z jeho strany dojít k nečinnosti. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Městského soudu kasační stížnost, která byla rozsudkem NSS ze dne 21. 7. 2011, č. j. 3 Ans 6/2011-101, zamítnuta. NSS v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení věci je rozhodující, že stěžovatelka nepodala proti původnímu rozhodnutí ze dne 2. 7. 2002, č. j. OSZ-48154-19/VB-Je-2002, odvolání. Tím se zbavila možnosti účinně proti němu brojit žalobou podle § 65 a n. soudního řádu správního. K tomu dodal, že projednávaná věc je pouze její snahou "zvrátit nepříznivý procesní vývoj - zapříčiněný jejím prvotním váhavým postojem - obcházením zákona, ovšem cestou, která z povahy věci nemůže vést ke kýženému cíli". Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze v otázce procesně právní povahy žádostí stěžovatelky, z čehož dovodil i správnost závěru, že správní orgán nebyl v daném případě povinen rozhodnutí vydat a správně reagoval pouze písemnými sděleními. Proto se nemohl dostat do prodlení. Odkazem na doktrinální názory, na judikaturu NSS a judikaturu Ústavního soudu se vyjádřil i k otázce vlivu změny judikatury na již pravomocné správní rozhodnutí, a to v tom smyslu, že taková okolnost není důvodem pro obnovu řízení. Stěžovatelka obě shora uvedená rozhodnutí napadla ústavní stížností a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavních práv v rozsahu, jak je uvedeno shora. Tvrdí, že ze strany soudů byl v její věci uplatněn bezhodnotový formalismus a zcela absentoval takový výklad podústavního práva, který by současně respektoval zásady vyplývající z ústavního pořádku. Soudy nepostihly libovůli služebních funkcionářů, na které se obracela a kteří jí jen slibovali vyřízení jejích žádostí. Odkládali však jen řešení na pozdější dobu, aby posléze její žádosti odmítali vždy s poněkud jiným odůvodněním, což v textu ústavní stížnosti podrobně rozebírá. Podle jejího názoru nebyl vzat zřetel k tomu, že jako loajální zaměstnanec nezpochybňovala původní rozhodnutí z roku 2002 a plně důvěřovala stanovisku odborného útvaru svého zaměstnavatele. Za zcela zavádějící považuje argumentaci, podle níž nemohlo Ministerstvo napravit důsledky svého nezákonného rozhodnutí s ohledem na zákaz retroaktivity. Tvrdí, že v daném případě byly podmínky pro aplikaci ustanovení § 135 a § 136 zák. 186/1992 Sb. a v tomto směru se odvolala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2736/07. Ústavní soud si k posouzení obsahu ústavní stížnosti vyžádal dávkový spis Ministerstva vnitra vedený na stěžovatelku. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodnutí, neboť by tím zasahoval do jejich ústavně vymezené pravomoci. Do té je oprávněn vstoupit, jen pokud bylo postupem či rozhodnutím obecných soudů porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má přitom za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva představující tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatelky, která je obsažena v ústavní stížnosti, je pouhým opakováním stanoviska uplatňovaného již v řízení před obecnými soudy. Ve skutečnosti jde o polemiku se závěry obecných soudů, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje. To samo o sobě není způsobilý důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru a tím, že v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka v roce 2002 obdržela rozhodnutí Ministerstva ze dne 2. 7. 2002, č