II.ÚS 3182/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3182/18 ze dne 9. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UPC Česká republika, s. r. o., se sídlem Závišova 502/5, Praha 4, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Národní 138/10, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 7. 2018, č. j. 25 C 407/2015-160, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jím byly porušeny její základní práva a ústavní zásady zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, nyní projednávaná ústavní stížnost navazuje na řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2460/17, v němž stěžovatelka vystupovala v postavení vedlejší účastnice řízení. K podrobnější rekapitulaci dosavadního průběhu řízení proto Ústavní soud odkazuje na svůj nález ze dne 19. 3. 2018 vydaný pod výše uvedenou spisovou značkou (dostupný na http://nalus.usoud.cz); v nyní projednávané věci postačí uvést toliko následující. 3. Proti stěžovatelce byl dne 7. 10. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") podán žalobcem (Mgr. Filipem Lederem) návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se žalobce domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8.064 Kč s příslušenstvím. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že se stěžovatelkou uzavřel smlouvu o poskytování elektronických komunikací, kterou dne 11. 1. 2012 vypověděl (ve formě e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem) s odkládací podmínkou spočívající ve skutečnosti, že ze strany stěžovatelky dojde k jednostrannému zvýšení cen za služby, které jsou předmětem smlouvy. K jednostrannému zvýšení cen stěžovatelka přistoupila ke dni 20. 11. 2012, s účinky od 1. 1. 2013, a proto v souladu s uvedenou výpovědí daná smlouva o poskytování elektronických komunikací zanikla. Žalobce nicméně i v následujícím období od 1. 3. 2013 do 31. 12. 2013 zasílal stěžovatelce úhradu za služby dle smlouvy v souhrnné výši 8.064 Kč, přestože žalobce služby dle svého tvrzení již neužíval. Podle žalobce tyto platby byly zaslány z právního důvodu, který odpadl, přičemž se jednalo o úhradu předepsaných plateb do té doby, než bude pravomocně vyřešena mezi účastníky sporná otázka zániku smlouvy. 4. Proti uvedenému návrhu žalobce podala stěžovatelka odpor, v němž rozporovala oprávněnost žalobcem vzneseného nároku a navrhla jeho zamítnutí. Předně učinila spornou otázku platnosti předmětné výpovědi ze strany žalobce, když namítala, že uvedená výpověď ze dne 11. 1. 2012 nebyla platně učiněna a nemohla tedy ani vyvolat zamýšlené účinky. Za platnou naopak stěžovatelka považovala až výpověď žalobce ze dne 22. 10. 2013, a to s účinky k datu 30. 11. 2013, a proto se domáhala započtení svých pohledávek za služby poskytnuté v daném období. Podmíněnou výpověď navíc stěžovatelka nepovažovala za platnou, protože ji zákon dle jejího názoru neumožňuje. Vedle toho stěžovatelka vznesla námitku promlčení žalobcem uplatněného nároku, neboť subjektivní promlčecí doba v délce dvou let [ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")] počala běžet dne 28. 2. 2013, nejpozději by mohl běh promlčecí doby dle stěžovatelky začít běžet ke dni 30. 9. 2013, kdy byla žalobcem provedena poslední platba za služby poskytnuté stěžovatelkou. 5. Rozsudkem č. j. 25 C 407/2015-80 ze dne 29. 5. 2017 soud žalobu zamítl, když shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla stěžovatelka. Proti tomuto rozsudku podal žalobce ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a svým již výše zmíněným nálezem II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 zrušil napadené rozhodnutí. V nálezu Ústavní soud uvedl, že soud I. stupně je v novém řízení vázán právním názorem Ústavního soudu ohledně nedůvodnosti námitky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na tuto vázanost právním názorem Ústavního soudu se soud v novém řízení již námitkou promlčení nezabýval a přikročil k vlastnímu posouzení tvrzeného nároku souvisejícího s určením data zániku smlouvy o poskytování elektronických komunikací, jež bylo mezi účastníky řízení sporné, a dále též s určením, zda platbami žalobce ve prospěch stěžovatelky došlo na straně stěžovatelky k bezdůvodnému obohacení. 6. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud rozhodl, že žalobce prokázal zánik smlouvy na základě výpovědi ze dne 11. 1. 2012 s podmínkou odkládací, která byla naplněna dnem 1. 1. 2013, a proto plnění, které stěžovatelka následně poskytovala, hodnotil soud jako plnění bez objednávky ve smyslu § 53 odst. 9 občanského zákoníku a platby, které zaslal žalobce stěžovatelce za období od 1. 3. 2013 do 31. 12. 2013, tak představovaly bezdůvodné obohacení v souhrnné výši 8 064 Kč. Právní důvod žaloby obvodní soud odůvodnil ustanovením § 451 občanského zákoníku, neboť žalobce plnil stěžovatelce bez právního důvodu. 7. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí brojí podanou ústavní stížností, ve které setrvává na svém názoru, že "podmíněné výpovědi nelze přiznat platnost právního úkonu", a dále, že obecný soud nesprávně posoudil platnost této podmíněné výpovědi ze dne 11. 1. 2012. Dle názoru stěžovatelky totiž smluvní vztah trval až do 30. 11. 2013. Podle názoru stěžovatelky navíc obvodní soud provedl nepřípustně extenzivní výklad ustanovení § 53 odst. 9 občanského zákoníku, který použil jako výjimku z ustanovení § 457 občanského zákoníku, čímž stěžovatelku připravil o její zákonný nárok na vrácení relutární protihodnoty plnění, které bylo poskytnuto žalobci. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud svým rozhodnutím přiznal právní ochranu zjevnému zneužití práva ze strany žalobce, který měl mj. možnost ukončit smlouvu s využitím ustanovení § 63 odst. 6 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, ale přesto tak úmyslně neučinil. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním argumentů uplatněných v předchozím řízení, které jsou pouze obecně spojeny s čl. 36 Listiny), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, k