II.ÚS 3199/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3199/18 ze dne 2. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky St.Kynzl, spol. s. r. o., se sídlem Havelská 494/31, Praha 1, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 2 Afs 214/2017-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018 č. j. 8 Af 31/2015-188, vedené pod sp. zn. II. ÚS 3199/18, a ústavní stížnosti téže stěžovatelky, zastoupené stejnou advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018 č. j. 2 Afs 266/2018-47, vedené pod sp. zn. II. ÚS 527/19, takto: I. Ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. II. ÚS 3199/18 a sp. zn. II. ÚS 527/19 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3199/18. II. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění 1. Včas podanou ústavní stížností ze dne dne 24. 9. 2018 vedenou pod sp. zn. II. ÚS 3199/18, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým městský soud zamítl její žalobu. Městský soud tak rozhodl poté, co jeho první rozhodnutí (kterým žalobě stěžovatelky vyhověl) bylo zrušeno v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a byl proto vázán právním názorem vysloveným nadřízeným soudem. Ústavní stížnost směřuje i proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu. 2. V záhlaví označený rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka současně kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, avšak očekávajíc, že kasační stížnost bude odmítnuta jako nepřípustná, podala rovnou výše uvedenou ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením kasační stížnost skutečně odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť v téže věci již jednou rozhodoval. Usnesení o odmítnutí kasační stížnosti napadla stěžovatelka v pořadí druhou ústavní stížností ze dne 11. 2. 2019, které zdejší soud přidělil spisovou značku II. ÚS 527/19. I tato ústavní stížnost splňuje podmínky řízení dle zákona o Ústavním soudu [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3]. 3. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků či týchž rozhodnutí. Obě ústavní stížnosti tyto podmínky splňují, neboť napadly témuž soudci zpravodaji, napadají shodná rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v jednom, společném řízení vedeném proti stejné stěžovatelce, a souvisí spolu i skutkově, v osobách účastníků i v napadených rozhodnutích. Ústavní soud proto rozhodl o jejich spojení. 4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na veřejné projednání a vyjádření se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dovolává se též porušení čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny (právo na rovné zacházení, šetření podstaty a smyslu základních práv) a čl. 2 odst. 2 Listiny (omezení státní moci zákonem). Posledně namítá zásah do svého "ústavně zaručeného práva na aplikaci evropského práva" ve smyslu čl. 10 a 10a Ústavy a porušení čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru). 5. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka dne 14. 1. 2014 podala na standardizovaném formuláři přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Žádala o registraci zpětně ke dni 31. 12. 2013 z důvodu účasti na sdružení, ve kterém se mělo uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet DPH, s jinými osobami povinnými k této dani [§ 6a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen "DPH" a "zákon o DPH")]. Konkrétně ve formuláři u kolonky 12 (účastník sdružení) uvedla "ano". K formuláři nepřipojila žádné přílohy. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") stěžovatelku vyzval, aby doložila, jakého sdružení se stala členem, aby mohl ověřit její zákonnou povinnost registrace. Žalobkyně výzvám nevyhověla. Proto správce daně rozhodnutím ze dne 30. 6. 2014 její žádost zamítl s odkazem na § 129 odst. 4 a 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť ani na výzvu neprokázala svou účast na tvrzeném sdružení. 6. K odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 24. 2. 2015 změnilo prvostupňové rozhodnutí tak, že ve výrokové části nahradilo odkaz na § 129 odst. 4 a 5 daňového řádu odkazem na ustanovení § 129 odst. 3 písm. c) téhož zákona, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Odvolací finanční ředitelství se věcně ztotožnilo s názorem správce daně, avšak upřesnilo důvod zamítnutí žádosti o registraci odkazem na přiléhavější ustanovení daňového řádu [podle § 129 odst. 3 písm. c) rozhodne správce daně z moci úřední o zrušení registrace, nevyhoví-li daňový subjekt výzvě k odstranění pochybností v registračních údajích]. 7. Žalobě proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství městský soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2017 č. j. 8 Af 31/2015-147 vyhověl a rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu ke kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že registrace k DPH může mít dvojí charakter, tj. může být dobrovolná, či povinná. Povinná registrace má pouze deklaratorní povahu a její účinky nastávají zpětně ke dni, kdy nastaly zákonem předvídané skutečnosti. Podle Nejvyššího správního soudu byl postup správce daně v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 128 odst. 1 daňového řádu, které ukládá správci daně povinnost ověřit údaje v přihlášce a opravňuje ho v případě pochybností o správnosti nebo úplnosti těchto údajů vyzvat daňový subjekt k jejich vysvětlení, doložení či doplnění. Uvedená úprava je v souladu s nařízením Rady (EU) č. 904/2010 ze dne 7. října 2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty (dále jen "nařízení č. 904/2010"), jehož čl. 22 stanoví členským státům povinnost zavést postupy, jimiž se kontrolují údaje v elektronickém systému plátců DPH podle čl. 17 nařízení. Povinnost správců daně ověřit pravdivost těchto údajů pak vyplývá i z rozsudku Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-527/11 Ablessio (bod 29). 8. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že v případě povinné registrace (na rozdíl od registrace dobrovolné) je na místě větší aktivita správce daně, který má údaje z přihlášky ověřovat nejenom na základě dokladů předložených daňovým subjektem, ale především z úřední povinnosti (z veřejných rejstříků, od jiných správních úřadů). V tomto případě si ovšem správce daně nemohl podklady z úřední povinnosti obstarat, neboť sdružení (od 1. 1. 2014 byl v platném právu nahrazen pojem sdružení pojmem společnost - pozn. ÚS) nemělo právní subjektivitu a nezapisovalo se do žádného rejstříku. Jelikož stěžovatelka nedoložila smlouvu o sdružení ani neuvedla, kdo jsou další členové sdružení, neměl správce daně jinou možnost, než za účelem ověření, že nastala zákonná povinnost registrace, vyžadovat součinnost od samotné stěžovatelky. Na věc podle Nejvyššího správního soudu nedopadají závěry judikatury Soudního dvora zabývající se odepřením přidělení DIČ z důvodu předcházení daňovým únikům (již zmíněný rozsudek Ablessio), neboť v posuzované věci nešlo o takové opatření, nýbrž o pouhé ověření existence zákonné povinnosti registrace. To, že má k přihlášce připojit smlouvu o sdružení, ostatně mohla stěžovatelka vyčíst i z pokynu k samotnému registračnímu formuláři. K námitce, že moc výkonná (Ministerstvo financí) nemůže obsahem formuláře (natož pokynem k formuláři) stanovovat povinnosti, pro které nemá podklad v zákoně, Nejvyšší správní soud uvedl, že zákonný podklad nachází v § 92 odst. 3 daňového řádu. Proto není relevantní otázka řešená u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 19/17 (návrh na zrušení § 72 odst. 1 a 2 daňového řádu, který Ministerstvu financí umožňuje vymezit obsah standardizovaných formulářů). 9. Městský soud, vázán právním názorem vysloveným kasačním soudem, v záhlaví uveden