II.ÚS 3204/16

Návrhem, označeným jako ústavní stížnost, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 25. 9. 2016, stěžovatelka brojila proti shora uvedeným soudním rozhodnutím.

Dříve, než se Ústavní soud mohl začít zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není, neboť stěžovatelka nerespektovala § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož se v řízení před Ústavním soudem vyžaduje obligatorní zastoupení stěžovatele advokátem, a to již při sepisu vlastní ústavní stížnosti.

V předmětné věci stěžovatelka při podání ústavní stížnosti nebyla a ani nyní není zastoupena advokátem. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka podala v minulosti již desítky ústavních stížností, a proto je jí povinnost právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem dobře známa. Stěžovatelka byla ostatně o této skutečnosti v minulosti opakovaně poučena, a to kupříkladu ve věci sp. zn. III. 668/06, IV. ÚS 807/06, III. ÚS 178/07, II. ÚS 1423/07, II. ÚS 2144/07, II. ÚS 2416/07, III. ÚS 180/08, IV. ÚS 197/08 a v řadě dalších, naposledy pak ve věci III. ÚS 787/16. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že je stěžovatelka o povinnosti právního zastoupení dostatečně poučena a je jí známo, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Za této situace lze považovat za neúčelné, aby Ústavní soud stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání. Ústavní soud proto za použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.