II.ÚS 3219/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3219/15 ze dne 7. 6. 2016 N 105/81 SbNU 663 K náhradě za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 7. června 2016 sp. zn. II. ÚS 3219/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Jošta, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 433/2014-289 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2014 č. j. 13 C 169/2005-217, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva regulací nájemného, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. listopadu 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Zároveň požádal o přednostní projednání věci (vyslovení naléhavosti věci) podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel byl od roku 1999 vlastníkem bytového domu v Pardubicích, v němž se nachází několik nájemných bytů. Jeden z nich pronajímal nájemci Josefu Pařízkovi, ml., na něhož přešlo právo nájmu z jeho otce, jemuž byl tento byt v roce 1983 přidělen do osobního užívání. Mezi nájemcem a právním předchůdcem stěžovatele byla dne 13. října 1995 uzavřena nájemní smlouva, výše nájemného se však nadále odvíjela od právních předpisů. Na nájemném tak měla být v souladu s vyhláškou č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, měsíčně hrazena částka 900 Kč, jejíž výše se nezměnila ani poté, co byla tato vyhláška jako protiústavní zrušena nálezem ze dne 21. června 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 3. Žalobou ze dne 15. července 2005 se stěžovatel domáhal po České republice zaplacení částky 104 400 Kč s příslušenstvím z důvodu protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zákona umožňujícího jednostranně zvýšit nájemné. Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu od 1. ledna 2003 do 31. května 2005. Obvyklé měsíční nájemné v daném místě mělo v případě předmětného bytu činit 4 500 Kč. 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 17. ledna 2006 č. j. 13 C 169/2005-29 byla žaloba stěžovatele v celém rozsahu zamítnuta. Podle názoru soudu prvního stupně nezakládala nečinnost zákonodárce spočívající v nevydání příslušného předpisu o nájemném odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). S tímto hodnocením se ztotožnil i Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006 č. j. 13 Co 218/2006-49 nevyhověl odvolání stěžovatele a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu následně odmítl dovolací soud usnesením ze dne 30. ledna 2008 č. j. 25 Cdo 4531/2007-73. Všechna tato rozhodnutí byla ovšem zrušena nálezem ze dne 24. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 575/07 (N 115/57 SbNU 433). Ústavní soud v něm reflektoval své závěry vyjádřené ve stanovisku pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), podle něhož měl být nárok stěžovatele posouzen z hlediska jeho práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy měly zároveň poskytnout stěžovateli prostor, aby se k uvedené změně právního posouzení vyjádřil. 5. Vázán právním názorem Ústavního soudu, věc opětovně posoudil Obvodní soud pro Prahu 1, který rozsudkem ze dne 17. dubna 2014 č. j. 13 C 169/2005-217 i tentokrát žalobu stěžovatele zamítl (výrok I). Zároveň rozhodl, že vedlejší účastnici nepřiznává vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II), a stěžovateli uložil povinnost nahradit České republice vynaložené náklady za znalečné ve výši 29 307,20 Kč (výrok III). 6. Soud prvního stupně ve svém rozsudku sice uznal, že absencí ústavně konformní úpravy nájemného došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele, toto však nenabylo takového rozsahu, aby opodstatňovalo jeho nárok na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Přestože byl stěžovatel v předmětném období u většiny bytů oprávněn vybírat pouze regulované nájemné, z nemovitosti (bytového domu) měl dosahovat výnosy přesahující nejen náklady na údržbu, ale i náklady na renovační investice. V předmětném období měl dokonce dosáhnout přiměřeného zisku. Bez významu nebyla ani skutečnost, že minimálně v případě předmětného bytu realizoval prodej bytové jednotky nájemci na základě smlouvy uzavřené dne 21. prosince 2006. Cena, která mu za ni byla zaplacena, přitom měla svědčit o zásadním zhodnocení jeho investic do bytového domu. V konkrétním případě proto v důsledku regulace nájemného nedošlo ke zmenšení majetku stěžovatele. 7. Závěrem svého posouzení soud prvního stupně uvedl, že z jím provedeného znaleckého posudku vyplývá, že rozdíl mezi nájemným za předmětný byt, kterého mohl stěžovatel dosáhnout v předmětném období v intencích zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pokud by byl tento zákon účinný již k 1. lednu 2002 (28 211 Kč), a nájemným regulovaným podle předchozí právní úpravy (26 970 Kč) činil pouhých 1 241 Kč. Tento rozdíl by byl navíc ještě menší, jestliže by se za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva vzala výše nájemného, kterou by za předmětný byt mohl jeho vlastník dosahovat podle uvedeného zákona k 1. lednu 2007, jak to předpokládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (R 74/2013). Omezení vlastnického práva v řádu stovek korun podle názoru soudu prvního stupně nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a stěžovateli za něj žádná náhrada nepřísluší. 8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. června 2015 č. j. 13 Co 433/2014-289 tak, že jej zrušil ohledně částky 78 620 Kč s příslušenstvím a co do této částky řízení zastavil (výrok I). Stěžovatel totiž vzal v této části žalobu zpět z důvodu, že byl úspěšný v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 2010/2003 (ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta usnesením ze dne 30. května 2014 sp. zn. III. ÚS 3772/13), kde se jejího zaplacení jako doplatku na nájemném domáhal přímo proti svému někdejšímu nájemci, a to za období od 6. srpna 2003 do 31. května 2005. Jako předmět řízení tak zbyla částka 25 780 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat náhradu za období od 1. ledna 2003 do 5. srpna 2003. Ve vztahu k této částce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 9. Odvolací soud ve svém rozsudku zdůraznil, že samotná protiústavnost konkrétní právní úpravy regulovaného nájemného neznamenala, že v každém jednotlivém případě bylo porušeno základní právo pronajímatele bytu. V případě stěžovatele sice vlastnické právo zasaženo bylo, nikoliv však v takovém rozsahu, který by znamenal jeho porušení. V této souvislosti uvedený soud vyšel z právních závěrů obsažených v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, podle něhož je třeba při posuzování výše náhrady podle čl. 11 odst. 4 Listiny zohlednit způsob, jakým docházelo ke zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. Tato náhrada by měla být přiměřená následné právní regulaci, pročež by neměla přesahovat rozdíl mezi nájemným, na které by měl dotčený pronajímatel nárok k 1. lednu 2007, a nájemným, na které měl stěžovatel nárok podle předchozí regulace. Při jejím výpočtu naopak nelze zohledňovat předcházející časové období s argumentací, že v případě dřívějšího přijetí zákona by byla