II.ÚS 3341/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3341/17 ze dne 21. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, P. O. BOX 5, Praha 4, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 4 Tdo 755/2017-65 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost proti výše specifikovaným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy těmito rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a také právo na přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Navrhuje proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 45 T 5/2012 uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Uložil mu za něj trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Nezletilý poškozený byl pak se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tomuto rozsudku přitom předcházelo vydání dvou rozsudků městského soudu, jimiž byl stěžovatel opakovaně odsouzen pro tentýž zločin se stejnou právní kvalifikací (viz rozsudek ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 45 T 5/2012 a rozsudek ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 45 T 5/2012). Tyto rozsudky však vždy byly zrušeny Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") a věc byla vždy následně vrácena městskému soudu k novému projednání (viz usnesení ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 10 To 58/2013 a usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016). 3. Vrchní soud se pak při rozhodování o (v pořadí již třetím) odvolání stěžovatele až na jedinou výjimku, jíž byla otázka, zda stěžovatel ke spáchání činu, jímž byl uznán vinným, zneužil bezbrannosti nezletilého poškozeného, zcela ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu. V této jediné otázce se však přiklonil k argumentaci stěžovatele, že se v trestním řízení nepodařilo mimo rozumnou pochybnost zjistit a prokázat, že na straně nezletilého poškozeného byl v době činu přítomen stav bezbrannosti v podobě předpokládané ustanovením § 185 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, a že stěžovatel takového stavu zneužil, popřípadě, že poškozeného dokonce do takového stavu uvedl lstí nebo jiným podobným způsobem dle § 119 trestního zákoníku. Vrchní soud tak v návaznosti na tuto změnu provedl též změnu právní kvalifikace a svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem a nezletilého poškozeného pak s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Rozsudek vrchního soudu pak stěžovatel napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud totiž nepovažoval za důvodnou námitku stěžovatele stran porušení práva na obhajobu a práva na poskytnutí přiměřeného času a možnosti na přípravu obhajoby. Konstatoval totiž, že stěžovatel ji již uplatnil ve svém (druhém) odvolání a vrchní soud se s ní již dostatečně vypořádal ve svém usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016. Dále sice přisvědčil stěžovateli, že mu v okamžiku zahájení trestního řízení nebyla poskytnuta lhůta pro zvolení si obhájce podle § 38 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a byl mu předčasně ustanoven obhájce ex offo. Nejvyšší soud se dále ztotožnil s názorem vrchního soudu, že postup soudu, při němž soud neposkytne obviněnému lhůtu na to, aby si obhájce zvolil, a obhájce mu ustanoví, nezakládá automaticky porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to obzvláště za situace, kdy obviněný vůči takto ustanovenému obhájci nevznesl žádné námitky a v dalším průběhu trestního stíhání neprojevil ani přání zvolit si obhájce jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1413/2015). V tomto směru podotkl, že stěžovatel v řízení nevznesl námitku vůči ustanovenému obhájci. Ten stěžovatele dále zastupoval v rámci trestního řízení, účastnil se vyšetřovacích úkonů, včetně výslechu nezletilého poškozeného a jeho sestry a mohl jim klást dotazy. Stěžovatel si až více jak tři měsíce po zahájení trestního stíhání zvolil novou obhájkyni, která jej zastupovala do dne 22. 2. 2016. Namísto ní si pak stěžovatel zvolil nového obhájce, který jej zastupuje dodnes. Nejvyšší soud tak v návaznosti na tato zjištění uzavřel, že jelikož byl stěžovatel po celou dobu trestního řízení kontinuálně zastoupen obhájcem, tak nemohlo ani dojít k deformaci důkazů ve smyslu tzv. doktríny plodů z otráveného stromu. 5. Konečně, zjevně neopodstatněnou Nejvyšší soud též shledal námitku, že rozhodnutími městského a vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť oba soudy dospěly k nesprávným a nedostatečným skutkovým zjištěním, které zapříčinily vady v rámci procesu dokazování. Nejvyšší soud však uzavřel, že ve věci stěžovatele nešlo ani o případ tzv. opomenutých důkazů a ani o situaci, kdy by skutkové závěry soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Měl totiž za to, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů dostatečně vyplývá, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu stěžovatele. Jejich závěry přitom považoval za logické a dostatečně odůvodněné. 6. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel opakuje již dříve několikrát uplatněnou argumentaci a polemizuje se závěry, k nimž v jeho věci dospěly obecné soudy. Konkrétně namítá, že obecné soudy měly porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně zjistily skutkový stav věci, při jeho zjišťování navíc měly postupovat svévolně, když nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a také dostatečně nereflektovaly jím uplatněné námitky. Dále měly porušit princip presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení a následně i soudy "sledovaly toliko jedinou verzi případu, tedy, že (se stěžovatel) sexuálního deliktu vůči nezletilému dopustil." Ostatní verze pak podle stěžovatele nebyly prověřovány a měly být dokonce bagatelizovány. Porušení této ústavní zásady, resp. z ní dovozované zásady in dubio pro reo, dále stěžovatel spatřuje v tom, že veškeré rozpory a pochybnosti při zjišťování skutkového stavu soudy vyložily v jeho neprospěch. 7. Obecné soudy pak dle stěžovatele měly především porušit jeho práva na obhajobu a na přiměřený čas k přípravě obhajoby. Stěžovatel v tomto směru namítá, že mu ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyl poskytnut prostor pro to, aby si zvolil obhájce a tento mu byl vnucen. Nebyl ani dotázán, zda souhlasí s tím, aby jej ustanovený obhájce zastupoval. Dále tvrdí, že neměl možnost se svým obhájcem hovořit bez přítomnosti třetí osoby. To vše navzdory jím podepsaným protokolům o výsleších, v nichž byl o svém právu na obhajobu vždy poučen. S ohledem na blízkou časovou návaznost jednotlivých úkonů trestního řízení pak stěžovatel považuje za zřejmé, že jemu a jeho obhájci nebyl dán dostatečný čas na přípravu obhajoby (zejména pokud jde o přípravu na výslechy nezletilého poškozeného a jeho sestry, které nebylo možné v řízení zopakovat). Podle stěžovatele tak neobstojí ani argumentace vrchního soudu a Nejvyššího soudu, že odepřou-li orgány činné v trestním řízení obviněnému možnost zvolit si obhájce a tento mu je ustanoven, nejedná se o porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména nevznesl-li obviněný proti tomuto obhájci námitky. V důsledku porušení těchto procesních práv stěžovatele pak s ohledem na doktrínu plodů z otráveného stromu nelze podle stěžovatele v řízení použít výpovědi nezletilého poškozeného, jeho sestry a ani z nich kauzálně odvozené důkazy (znalecké posudky). 8. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu a zároveň vyzval Nejvyšší soud a vrchní soud jako účastníky řízení a tak