Ústavní soud II.ÚS 3349/23 – Ústní jednání

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadená usnesení byla vydána v souvislosti se stěžovatelem tvrzenými pozměněnými počítačovými daty a padělanou zdravotnickou zprávou, informující o prý nebezpečném chování stěžovatele pro zdraví jeho nezletilého syna, narozeného v září 2012, která byla předložena opatrovnickému oddělení Okresního soudu v Mělníku zaměstnancem Města M. a úředníkem jeho orgánu sociálně-právní ochrany dětí a užita jako pravý důkazní prostředek v červnu 2020, za což bylo nařízeno předběžné opatření a vydán rozsudek. Stěžovatel byl prý trvale a dlouhodobě difamován a zbaven práva styku s nezletilým dítětem, od kterého byl trvale a dlouhodobě odloučen.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem obecných soudů, obsaženým v napadených usneseních, že se z jeho strany jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva s tím, že předložení padělaného důkazního prostředku prý nemůže představovat zásah do osobnostních práv žalobce, neboť existuje speciální zákonná regulace § 51 odst. 5 písm. a) bod 1, zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, a Městu M. ukládá tento zákon další povinnosti na poli ochrany sociálních práv dítěte. Stěžovatel také nesouhlasí s dalším závěrem obecných soudů, že se jedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou okresní soud napadeným rozhodnutím zastavil řízení o opětovné žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. K podstatě věci lze poukázat na závěr rozhodujících soudů, že pouhé doplnění návrhu žalobce o předložení dalších listin, které mají dle něj prokazovat spekulativní tvrzení o údajném padělání předložené zprávy ze strany žalovaného, nepředstavují žádnou změnu okolností vztahující se k závěru o zjevně bezúspěšném uplatňování práva pro účely posuzování podmínek osvobození od soudního poplatku, potažmo podmínek pro ustanovení zástupce, tudíž se v této otázce situace stěžovatele jako žalobce od posledního rozhodování soudu nezměnila.

Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.