II.ÚS 3381/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3381/17 ze dne 27. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NUTRIX COMPANY Ltd., sídlem 15 Agiou Pavlou Street, Ledra House, Agios Andreas, PC 1105 Nikósie, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2017 č. j. 32 Cdo 547/2017-508, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2013 č. j. 5 Cmo 593/2012-24 8 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cm 80/2004-213, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Bank Tejarat, sídlem 130 Teleghani Avenue, Teherán, Islámská republika Írán a 2) Bank Markazi, sídlem 11365 Ferdowsi Avenue, Teherán, Islámská republika Írán, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 10. 2012 č. j. 28 Cm 80/2004-213 zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 21 670 155,22 USD s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. a III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení (prvnímu vedlejšímu účastníkovi ve výši 122 545 Kč; druhému vedlejšímu účastníkovi ve výši 122 245 Kč). Výrokem IV. rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 800 000 Kč stěžovateli. Důvodem pro zastavení řízení byl nedostatek pravomoci českých soudů k projednání věci, neboť žalovaná pohledávka nebyla pohledávkou soukromého práva a pravomoc českých soudů nemohla být dovozena ani z dalších tvrzení stěžovatelky. Městský soud k tomu uvedl, že měl-li by stěžovatelkou uplatněný nárok původ v mezistátních smlouvách [Dlouhodobé obchodní dohodě mezi vládou ČSSR a Císařskou vládou Íránu ze dne 13. 5. 1977 (dále jen "mezivládní obchodní dohoda") a Dlouhodobé platební dohodě mezi vládou ČSSR a Císařskou vládou Íránu rovněž ze dne 13. 5. 1977 (dále jen "mezivládní platební dohoda")], nemohlo by jít o žádný z nároků, které podle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přísluší projednávat českým soudům. I kdyby mohl být tvrzený nárok stěžovatelky posouzen jako nárok vyplývající z obchodních vztahů, nebyla by dána pravomoc českých soudů, neboť ta je podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním"), založena jen v případě, je-li dána jejich příslušnost. Příslušnost soudů však nevyplynula ani z § 86 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je možno proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek, ani z § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění [pozn. nyní jde o § 87 písm. b) o. s. ř.], podle něhož je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a o. s. ř., k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 8. 1. 2013 č. j. 5 Cmo 593/2012-248 rozhodnutí městského soudu ve výroku o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku potvrdil. Změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení částku ve výši 19 239 Kč. Vrchní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci. K tomu zopakoval, že vycházel-li uplatněný nárok z mezivládních ujednání (mezivládní obchodní dohody a mezivládní platební dohody), nemůže jít o věc řešitelnou v civilním soudním řízení. Dovolávala-li se stěžovatelka pohledávky, kterou měl mít první vedlejší účastník za obchodní společností Československá obchodní banka, a. s. z důvodu bankovní záruky (dokumentárního akreditivu), tedy aktu soukromého práva, ani zde nebylo možno shledat pravomoc českých soudů, neboť žádná konkrétní pohledávka nebyla v řízení osvědčena, a proto nebylo možno ani dovodit, že by měl první vedlejší účastník řízení v České republice majetek v podobě pohledávky (§ 86 odst. 2 o. s. ř.). U druhého vedlejšího účastníka řízení pak nebyl stěžovatelem tvrzen vůbec žádný majetek nacházející se na území České republiky. Vrchní soud rovněž neshledal, že by bylo možno dovodit příslušnost soudu danou na výběr podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 547/2017-508 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud se věnoval jednotlivým stěžovatelkou formulovaným otázkám z hlediska jejich přípustnosti i důvodnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že u některých otázek stěžovatelka vůbec neuvedla, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti, přičemž někde zcela rezignovala i na formulování otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena [např. ohledně závěru vrchního soudu, že stav nejistoty vůči existenci pohledávky za zdejším dlužníkem lze považovat za stav vylučující místní příslušnost podle § 86 odst. 2 o. s. ř. nebo ohledně dalšího jeho závěru, podle něhož žalobní tvrzení neumožňují dovodit, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody, což by zakládalo místní příslušnost soudu na výběr danou podle § 87 písm. b) o. s. ř. a tudíž i pravomoc soudů České republiky]. U některých otázek Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí vrchního soudu na jejich řešení nespočívá, resp., že vrchní soud závěry, jež stěžovatel napadá dovoláním, nevyslovil (např. otázka vztahů, které mají z hlediska § 7 o. s. ř. soukromoprávní povahu, ale které se částečně opírají o mezivládní obchodní a platební dohody nebo otázka, zda pravomoc českých soudů může být založena jen podle zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním). Některé otázky pak byly podle Nejvyššího soudu vyřešeny v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (např. otázka vztahu mezi občanským soudním řádem a zákonem o mezinárodním právu soukromém a procesním). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a vyslovuje přesvědčení, že soudy aplikovaly právní předpisy svévolně, resp., že je interpretovaly způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Domnívá se, že soudy neměly po více než osmi letech od podání žaloby řízení zastavit. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 487/04 (N 208/47 SbNU 667). Dále soudům vytýká, že umožnily manipulaci s plnými mocemi a připustily, aby za vedlejší účastníky řízení jednali advokáti bez náležité plné moci, což považuje za porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka rovněž zastává názor, že její dovolání bylo přípustné a dovolací důvody řádně vymezil. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje přílišný formalismus. Podle stěžovatelky je pravomoc českých soudů dána vždy, když se opírá o mezinárodní právo veřejné, protože to vyplývá ze zásady suverenity. Nebylo cílem vnitrostátních právních předpisů, aby se Česká republika této pravomoci vzdala. Stěžovatelka dále popisuje průběh předchozího řízení, obsah napadených rozhodnutí, přičemž se věnuje i rekapitulaci skutkového a právního základu sporu a rovněž rozvíjí svůj právní názor na pravomoc českých soudů v posuzované věci. Stěžovatelka konečně rozebírá i svoje dovolání a citací jeho pasáží k jednotlivým nastoleným právním otázkám dovozuje, že bylo dostatečně jasně a řádně zformulováno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepříslu