II.ÚS 3415/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3415/18 ze dne 17. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ravikon, a. s., se sídlem K Vltavě 785/42, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018 č. j. 32 Cdo 5016/2017-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2017 č. j. 24 Co 208/2016-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2016 č. j. 29 C 87/2015-206, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Namítá rovněž zákaz vyvlastnění bez naplnění zákonných podmínek. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je provozovatelkou výrobny elektrické energie z obnovitelných zdrojů, fotovoltaické elektrárny FVE-Ravikon, a. s., v obci Velvary. Svou žalobou u civilních soudů se domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") ze dne 25. 9. 2014 č. j. 14666-33/2013-ERU, potvrzeného rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 29. 12. 2014 č. j. 14666-37/2013-ERU. Požadovala, aby jí ze strany společnosti OTE, a. s., která je právní nástupnicí společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jež od stěžovatelky vykupovala elektřinu v letech 2011 a 2012 (na základě smlouvy uzavřené dne 21. 2. 2011), a společnosti ČEZ Prodej, a. s., která od stěžovatelky vykupuje elektřinu od roku 2013 (podle smlouvy uzavřené dne 26. 2. 2013), byla poskytována taková plnění za vykupovanou elektřinu, která jí zajistí patnáctiletou dobu návratnosti její investice do fotovoltaické elektrárny ve výši 32 028 000 Kč. Po společnosti OTE, a. s., požadovala zaplatit částku 3 248 359,10 Kč a po společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., uhradit výkupní cenu ve výši 8 746,64 Kč za MWh v roce 2013 a v dalších letech, ve kterých bude stěžovatelce vyplácení podpory náležet, nejméně však do roku 2025, odpovídající částku zvyšovanou každoročně o 2%. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Podle § 6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), ve znění účinném do 19. 5. 2010 (tj. před účinností novely č. 137/2010 Sb.) ERÚ stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy tak, aby pro zařízení uvedená do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem. Podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění do 19. 5. 2010, výkupní ceny stanovené Úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Novelou č. 137/2010 Sb. bylo citované ustanovení změněno přidáním druhé věty, podle které "ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3". Prováděcí předpis k § 6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 180/2005 Sb., tj. vyhláška č. 475/2005 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2010, stanovil pro fotovoltaiku, že celkové měrné investiční náklady pro výrobny nad 30 kWp musely být menší než 90 000 Kč/kWp. Novelou účinnou od 1. 11. 2010 bylo následně určeno, že celkové měrné investiční náklady pro výrobny nad 100 kWp musely být menší než 55 000 Kč/kWp. Rozhodným okamžikem pro přiznání garance patnáctileté návratnosti investice nebyl okamžik vynaložení investice či stavební dokončení výrobny, ale okamžik jejího uvedení do provozu. Elektrárna stěžovatelky nebyla uvedena do provozu ke dni 1. 11. 2010, pro získání garance patnáctileté návratnosti proto musela naplnit požadavek, aby její celkové měrné investiční náklady byly menší než 55 000 Kč/kWp, což, jak sama potvrdila, nenaplnila. Na její výrobnu elektřiny se proto garance patnáctileté návratnosti investice nevztahuje. 4. Provozovatelé distribuční sítě měli dle § 4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. povinnost vykupovat elektřinu od výrobců dle cenových rozhodnutí ERÚ, který vydával cenová rozhodnutí každoročně a ve vazbě na uvedení zdroje do provozu. Dnem uvedení do provozu se rozumí den, kdy nabyla právní moci licence na výrobu elektřiny a kdy bylo provozovatelem distribuční soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční síti. Výrobna stěžovatelky byla k distribuční síti připojena v únoru 2011, platí tedy pro ni výkupní ceny dle cenového rozhodnutí ERÚ pro rok 2011, tj. rozhodnutí č. 2/2010. Pravomoc ERÚ rozhodovat o stanovení výkupních cen vždy pro následující kalendářní rok a samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů trvá i po nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."), který zákon č. 180/2005 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 nahradil. ERÚ nemá pravomoc určovat výkupní cenu individuálně pro jednotlivé výrobce. Povinně vykupující (za účinnosti zákona č. 180/2005 Sb. provozovatel distribuční sítě) má povinnost vykupovat elektřinu od výrobců za výkupní cenu stanovenou v rozhodnutí ERÚ; stěžovatelka se svou žalobou snažila získat vyšší podporu, než na jakou měla dle právní úpravy nárok. Požadavek stěžovatelky, aby jí byla vyplácena výkupní cena individuálně stanovená podle jí konkrétně vynaložené investice, byl proto podle nalézacího soudu neopodstatněný. Hlavním problémem stěžovatelky byla dle nalézacího soudu skutečnost, že k připojení její elektrárny k distribuční síti došlo až v únoru 2011. Žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně se stěžovatelka proti provozovateli distribuční sítě domáhala náhrady škody spočívající v rozdílu mezi výkupními cenami pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 a v roce 2011; svou žalobu však vzala zpět. V závěru odůvodnění nalézací soud konstatoval, že změnou právní úpravy nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, ani k porušení zákazu diskriminace. Rozhodla-li se stěžovatelka podnikat v tak silně regulovaném oboru, jakým je výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů, musela si být vědoma, že garance patnáctileté návratnosti investice závisí na technických a ekonomických parametrech stanovených prováděcím předpisem, jakož i na cenových rozhodnutích každoročně vydávaných ERÚ. 5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. V řízení bylo jasně prokázáno, že elektrárna stěžovatelky byla uvedena do provozu až v roce 2011. Za takové situace může být elektřina vykupována jen na základě cenového rozhodnutí účinného od 1. 1. do 31. 12. 2011, a nikoli podle cenového rozhodnutí účinného v roce 2010, a to přestože stěžovatelka investici do elektrárny v rozhodující míře vynaložila v roce 2010. Rozhodující je uvedení výrobny do provozu, neboť teprve v takovém okamžiku lze posuzovat splnění technických a ekonomických parametrů. Patnáctiletá návratnost investice je zaručena ve vztahu ke splnění ekonomických a technických parametrů. Výkupní ceny jsou nastaveny tak, aby garance patnáctileté návratnosti byla dosažena v případě, že investiční náklady odpovídají hodnotám stanoveným prováděcí vyhláškou. Jestliže stěžovatelka vynaložila náklady vyšší, než odpovídá prováděcím předpisům, pak jí patnáctiletá návratnost nemůže být zaručena. Není možné, aby subjektu povinně vykupujícímu elektřinu, byla uložena povinnost platit výrobci částku vyšší než stanovenou cenovým rozhodnutím, neboť pak by se investiční náklady přenášely na povinně vykupující subjekty. Nadto, výkupní ceny pro jednotlivé kalendářní roky určuje ERÚ cenovými rozhodnutími, které mají povahu normativních aktů, jejichž obsah nemůže měnit ani soud. Neopodstatněná je též námitka opomenutí některých stěžovatelkou předložených důkazů, neboť jejich neprovedení nalézací soud řádně odůvodnil. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť konstatov