II.ÚS 3418/22

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j. 35 Co 46/2022-105, kterým tento soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. prosince 2021 č. j. 7 C 311/2020-82, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici řízení (společnosti Tegara, s.r.o.) jako žalované zaplacení částky 601 000 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nerozpoznal hrubý, ústavní dimenze dosahující exces v hodnocení důkazů. Ve věci se ve stručnosti jednalo o situaci, kdy podle tvrzení vedlejší účastnice tato vrátila zápůjčku ve výši 601 000 Kč tím způsobem, že stěžovatel si tuto částku sám odnesl z bytu její jednatelky. Tento závěr však podle názoru stěžovatele z provedeného dokazování neplyne, což prý zevrubně vysvětlil ve svém dovolání. V něm stěžovatel namítl, že jeden z důkazů, jímž mělo být skutkové zjištění o vrácení částky podloženo - textová komunikace (zprávy SMS) mezi stranami takový závěr nepodporuje. Závěr o vrácení zápůjčky stěžovateli měl podle obecných soudů vyplývat z několika dalších důkazů, jež však, jak je stěžovatel přesvědčen, ani jednotlivě, ani ve vzájemné souvislosti takový závěr neodůvodňují. Skutečnost, že jednatelka vybrala dne 24. března 2020 z bankovního účtu částku blížící se výši zápůjčky, nebyla mezi stranami řízení před obecnými soudy sporná. Další důkaz, svédecká výpověď jednatelčiny matky Gordany Zlatkovičové, nepřinesla nic podstatného, šlo o pouhé svědectví z druhé ruky (hearsay evidence), nadto nekonkrétní a tudíž irelevantní. Ani tento důkaz proto obecné soudy za důležitý neoznačily.

Jako z rozhodujícího důkazu o vrácení zápůjčky vyšly soudy z toho, že to v účastnické výpovědi uvedla jednatelka, a jako další důkaz odvolací soud zohlednil výňatek z SMS komunikace mezi stěžovatelem a jednatelkou ze dne 22. dubna 2022, přičemž s takovým hodnocením důkazů stěžovatel nesouhlasí a považuje ho za excesívní. Nejvyšší soud měl popsaný exces při hodnocení důkazů v rozsudcích nižších soudů rozpoznat a dovolání meritorně projednat.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněným závěrem obecného soudu. Námitka ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení: "Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud v posuzovaném případě své závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Skutkové zjištění, že jednatelka žalované předala žalobci žalovanou částku, nezaložil výhradně na hodnocení textové komunikace účastníků, nýbrž na souboru dalších v řízení provedených důkazů, které podpořila. Nejde tedy o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli." Stěžovatel sice s uvedenou pasáží v závěrech Nejvyššího soudu nesouhlasí a považuje ji za nepřiléhavou okolnostem věci, tento názor však Ústavní soud nesdílí. Soudy řádně provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Výpověď účastníka řízení je také důkaz, a za situace, kdy proti sobě stojí rozdílná tvrzení, je na soudu, aby učinil podložený závěr o tom, které z tvrzení bude považovat za průkazné. Pro úplnost lze doplnit, že ostatně ani svědectví typu hear say nepovažuje český právní řád za nepřípustné.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu v daném případě nedošlo.

Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.