II.ÚS 3482/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3482/18 ze dne 17. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rečky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018 č. j. 10 Afs 372/2017-89 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017 č. j. 22 Af 48/2015-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení zákazu libovůle [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny] a zásad demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel obchoduje s díly a příslušenstvím pro motorová vozidla. V roce 2010 vykázal příjmy ze své podnikatelské činnosti ve výši 3 101 615 Kč a výdaje ve výši 2 968 368 Kč; v roce 2011 příjmy ve výši 3 259 809 Kč a výdaje ve výši 2 925 875 Kč. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") zahájil se stěžovatelem dne 19. 10. 2012 daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 a 2011. Na základě kontrolních zjištění správce daně uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že zboží zahrnuté v daňových výdajích souvisejících s jeho podnikatelskou činností bylo prodáno a dosažené příjmy řádně zahrnuty do základu daně; stěžovatel dále nepředložil průkaznou evidenci o stavu zásob ani jiné důkazní prostředky, kterými by prokázal, jaké množství zboží přijímal na sklad a v jakém rozsahu; a konečně stěžovatel neprokázal ani jaké konkrétní zboží, v jakém množství, kdy a za jakou cenu prodal. Správce daně proto v souladu s § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění, stanovil daň podle pomůcek a rozhodnutími dne 2. 7. 2014 č. j. 2256273/14/3213-05300-801152 a č. j. 2256514/14/32313-05300-801152 stanovil daň z příjmů fyzických osob ve výši 50 220 Kč za zdaňovací období roku 2010 a ve výši 67 530 Kč za zdaňovací období roku 2011 (dále jen "dodatečné platební výměry"). Odvolací finanční ředitelství dodatečné platební výměry rozhodnutími ze dne 6. 5. 2015 č. j. 12868/15/5200-10422-701130 a č. j. 12870/15/5200-10422-701130 potvrdilo. Žalobu proti těmto rozhodnutím pak Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. 3. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že orgány finanční správy řádně odůvodnily přechod na stanovení daně podle pomůcek; srozumitelně vysvětlily, že stěžovatelova evidence skladových zásob nebyla průkazná a skutečné marže prodeje byly výrazně vyšší než stěžovatelem uváděných 14 % průměrné marže. Z daňového spisu Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel nedostál povinnosti vést daňovou evidenci průkazným způsobem, přičemž ani přes několik výzev správce daně nevyvrátil jeho pochybnosti ohledně správnosti stěžovatelem tvrzené daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, že došlo k nepřípustné kombinaci stanovení daně pomocí dokazování a pomůcek, neboť ze správního spisu i z výsledných rozhodnutí orgánů finanční správy vyplývá, že daň byla stanovena podle pomůcek. Postup podle pomůcek nebrání tomu, aby správce daně využil poznatky o výdajích stěžovatele, které získal v průběhu dokazování. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval námitkou, že stěžovatel byl zkrácen na svém právu vyjádřit se k postupu správce daně při výpočtu daňové povinnosti, neboť byl seznámen s pomůckami až po projednání zprávy o daňové kontrole. Stanovení daňové povinnosti podle pomůcek je náhradním způsobem vyměření daně, nelze-li daň stanovit dokazováním. Cílem daňové kontroly je ověřit správnost a pravdivost údajů o základu daně; daňová kontrola slouží k dokazování tvrzení daňového subjektu. Ze systematiky daňového řízení vyplývá, že není úkolem správce daně, aby se již v průběhu daňové kontroly zabýval náhradními způsoby stanovení daně. Názor vyjádřený v rozsudku ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 Afs 96/2013-34 je ojedinělý a nemá žádné další vyústění, jak ostatně dovodil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 10. 2015 č. j. 5 Afs 34/2015-29 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nebylo proto nutné postupovat podle § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). 4. Při přezkumu přiměřenosti pomůcek Nejvyšší správní soud posuzoval, zda pomůcky byly adekvátní, zda byly správně hodnoceny a zda se správce daně nedopustil procesních pochybení při součinnosti s daňovým subjektem (srv. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007-75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Správce daně nemá podle Nejvyššího správního soudu povinnost seznámit daňový subjekt s údaji, na jejichž základě by bylo možné srovnatelný subjekt identifikovat. Úřední záznam o určení konkrétních pomůcek byl zařazen do vyhledávací části spisu, neboť podléhá režimu § 65 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Smyslem citovaného ustanovení je umožnit správci daně použít údaje o hospodaření srovnatelných subjektů za současného zachování mlčenlivosti o rozsahu a kvalitách jejich podnikání, Nejvyšší správní soud tak nemá pochybnosti o jeho ústavnosti. Pomůcky jsou nástrojem kvalifikovaného odhadu daňové povinnosti, musí mít racionální povahu a usilovat o maximální přesnost jimi určovaných skutečností. Srovnatelné subjekty musí působit v podobném oboru, musí být srovnatelně veliké, podnikat srovnatelným způsobem a mít podobnou historii působní a postavení na trhu, což srovnatelné subjekty v posuzované věci splňují. Správce daně dostál povinnosti uvést přesvědčivé důvody, pro které lze vybraného podnikatele považovat za srovnatelný subjekt, nebyl povinen vyvracet nekonečnou řadu myslitelných rozdílů mezi zvoleným podnikatelem a daňovým subjektem. 5. K namítaným procesním pochybením Nejvyšší správní soud uzavřel, že chybějící prvotní pověření úřední osoby nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Smysl úředního záznamu je pouze informativní, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel v okamžiku zahájení daňové kontroly neměl pochyb o tom, že kontrola byla zahájena oprávněnými pracovníky správce daně. Ohledně námitky týkající se podpisu rozhodnutí se Nejvyšší správní soud ztotožnil s krajským soudem, který dospěl k závěru, že pro ochranu práv stěžovatele je podstatné, že mu bylo doručeno rozhodnutí vydané věcně, místně a funkčně příslušným správním orgánem a se všemi zákonnými náležitostmi; sama forma doručení písemnosti datovou schránkou uvedené garantuje. Podpisový, resp. organizační řád jsou vnitřními předpisy, jejichž porušení nemůže zkrátit práva daňového subjektu. 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práv došlo jednak tím, že nebyl před ukončením daňové kontroly seznámen s pomůckami, podle kterých mu byla doměřena daň, jednak tím, že mu nebyly zpřístupněny listiny vyhledávací části spisu, které sloužily správci daně jako pomůcky při doměření daně. Stěžovatel rovněž namítá, že daňová kontrola byla zahájena v rozporu s § 12 odst. 4 daňového řádu. 7. Stěžovatel má za to, že tím, že před ukončením daňové kontroly bylo pouze konstatováno, že daň bude stanovena za pomoci pomůcek, avšak stěžovatel s nimi nebyl seznámen, mu bylo zabráněno efektivně se v rámci daňového řízení bránit (např. doplněním chybějícího účetnictví). Daňový subjekt musí být s postupem vedoucím k doměření daně seznámen před ukončením daňové kontroly i z toho důvodu, že zpráva o daňové kontrole slouží jako odůvodnění dodatečného platebního výměru. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud se v této otázce odchýlil od své předchozí judikatury, konkrétně od již citovaného rozsudku č. j. 7 Afs 96/2013-34. Předmětný rozsudek byl reflektován i Generálním finančním ředitelstvím a jeho závěry převzaty do Metodické pomůcky k procesním aspektům daňové kontroly č. j. 50071/15/7100-40124-506246 (dále jen "metodická pomůcka"). 8. Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že mu nebyl zpřístupněn úřední záznam ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2187880/14/3213-05400-806266, který obsahuje identifikaci tzv. srovnatelných daňových subjektů, jejichž účetní údaje byly správcem daně použity jako pomůcky pro doměření