II.ÚS 3496/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3496/13 ze dne 23. 7. 2015 N 134/78 SbNU 107 Promlčení nároku na nemajetkovou újmu ve vztahu k nepřiměřené délce řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 23. července 2015 sp. zn. II. ÚS 3496/13 ve věci ústavní stížnosti 1. Jany Krátké, 2. Libora Voleského, 3. Bronislava Krátkého a 4. Jana Krátkého, zastoupených Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Hradiska 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 2308/2012-212, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012 č. j. 44 Co 375/2010-188, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010 č. j. 20 C 110/2007-132 o zamítnutí žaloby, kterou se stěžovatelé domáhali přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení o rozvod manželství a řízení o výchově a výživě nezletilého. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 2308/2012-212 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012 č. j. 44 Co 375/2010-188 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 2308/2012-212 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012 č. j. 44 Co 375/2010-188 se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2013 a doplněnou podáním ze dne 23. 1. 2014, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Stěžovatelé se svou žalobou domáhali, aby České republice - Ministerstvu spravedlnosti (zde vedlejší účastník) byla uložena povinnost uhradit každému ze stěžovatelů 1, 2 a 4 částku ve výši 2 000 000 Kč a stěžovateli 3 částku ve výši 850 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která měla být stěžovatelům způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, spočívajícím v tom, že řízení o rozvod manželství a řízení o výchově a výživě tehdy nezletilého stěžovatele 2 trvala nepřiměřeně dlouho (více než 12 let). 3. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010 č. j. 20 C 110/2007-132 tak, že žaloba byla zamítnuta. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelé požadovali náhradu nemajetkové újmy, která jim byla způsobena nepřiměřenou délkou opatrovnického řízení k tehdy nezletilému stěžovateli 2 a délkou řízení o rozvod manželství stěžovatelky 1. Předmětné opatrovnické řízení bylo pravomocně skončeno dne 29. 6. 2005, řízení o rozvod manželství pak dne 29. 11. 2006. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. byla podána až dne 4. 6. 2007, a dále s přihlédnutím k procesní obraně vedlejšího účastníka pak soud prvního stupně uzavřel, že nárok stěžovatelů je promlčen, neboť byl u soudu uplatněn až po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Ve vztahu ke stěžovatelům 3 a 4 pak uvedl, že tito navíc nebyli účastníky předmětných řízení, s přihlédnutím k čemuž uzavřel, že jejich nárok je třeba zamítnout též z důvodu nedostatku jejich aktivní legitimace. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012 č. j. 44 Co 375/2010-188 potvrzeno, byť odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby zčásti z jiných důvodů než soud prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelé se svou žalobou domáhali přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku celkem tří řízení vedených u Městského soudu v Brně, a to řízení o úpravu výchovy a výživy k tehdy nezletilému stěžovateli 2, jež bylo vedeno pod sp. zn. 40 Nc 89/94, řízení o rozvod manželství stěžovatelky 1, jež bylo vedeno pod sp. zn. 16 C 114/94, a konečně též řízení vedeného pod sp. zn. 23 P 16/2004, v jehož rámci bylo dle odvolacího soudu dále třeba rozlišovat dvě řízení, a to řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky 1 k nezletilému stěžovateli 2 pro dobu po rozvodu a řízení o zákazu (či nové úpravě) styku otce s nezletilým stěžovatelem 2. Odvolací soud pak ve vztahu k jednotlivým řízením uzavřel následující. 5. Ve vztahu k prvně zmíněnému řízení o úpravu výchovy a výživy k tehdy nezletilému stěžovateli 2, jež bylo vedeno pod sp. zn. 40 Nc 89/94, odvolací soud uvedl, že toto řízení bylo pravomocně ukončeno již rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2002, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2003, tedy ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., který zakotvil možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Odvolací soud pak s přihlédnutím k čl. II přechodných ustanovení k zákonu č. 160/2006 Sb. uzavřel, že nárok na odškodnění ve formě přiměřeného zadostiučinění je promlčen, resp. nevznikl, neboť žádným ze stěžovatelů nebyla podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). 6. Ve vztahu k řízení o rozvod manželství stěžovatelky 1, jež bylo vedeno pod sp. zn. 16 C 114/94, odvolací soud uvedl, že toto řízení bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2006. Žaloba na náhradu škody byla stěžovateli podána dne 4. 6. 2007, tedy krátce po uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která skončila dne 30. 5. 2007. Vzhledem k právě uvedenému a dále k tomu, že stěžovatelé v mezidobí svým podáním ze dne 20. 2. 2007 uplatnili své nároky u vedlejšího účastníka, který tyto nároky odmítl přípisem ze dne 18. 4. 2007, bylo z pohledu odvolacího soudu pro posouzení včasnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy v této části rozhodné, zda stěžovatelé svým přípisem ze dne 20. 2. 2007 skutečně vedlejšího účastníka požádali o předběžné projednání nároku na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku rozvodového řízení stěžovatelky 1, a zda tedy došlo ke stavení běhu promlčecí doby dle § 35 zákona č. 82/1998 Sb., či nikoli. Odvolací soud pak uzavřel, že stěžovatelé tento svůj nárok v rámci žádosti o předběžné projednání neuplatnili, a ke stavení běhu promlčecí doby tedy dojít nemohlo. 7. Jde-li konečně o řízení, jež bylo vedeno pod sp. zn. 23 P 16/2004, pak odvolací soud uzavřel, že v jeho rámci je třeba rozlišovat dvě řízení, a to řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky 1 k nezletilému stěžovateli 2 pro dobu po rozvodu a řízení o zákazu (či nové úpravě) styku otce s nezletilým stěžovatelem 2. 8. Prvně uvedené řízení bylo dle názoru odvolacího soudu ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, který nabyl ve výroku o úpravě rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu právní moci dne 29. 6. 2005. I v tomto případě došlo podle odvolacího soudu k pravomocnému skončení řízení ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a proto ve smyslu čl. II přechodných ustanovení k tomuto zákonu je nárok na odškodnění ve formě přiměřeného zadostiučinění promlčen, resp. nevznikl, neboť žádným ze stěžovatelů nebyla podána stížnost k ESLP. 9. Posléze uvedené řízení, tj. řízení o zákazu (či nové úpravě) styku otce s nezletilým stěžovatelem 2 pak bylo dle odvolacího soudu definitivně ukončeno až rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006 a tento nárok tedy promlčen není. Odvolací soud však ve vztahu k tomuto řízení dospěl k závěru, že v jeho rámci (s ohledem na průběh tohoto řízení) nebylo porušeno právo účastníků na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 10. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé napadli dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 2308/2012-212 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. III. 11. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že soud prvního stupně porušil ustanovení § 35 zákona č. 82/1998 Sb., odvolací soud nerespektoval rozhodnutí ESLP a dovolací soud nerespektoval své stanovisko ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 týkající se otázky skončení