II.ÚS 3516/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3516/20 ze dne 3. 6. 2021 N 111/106 SbNU 229 K právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, které nebylo formálně zrušeno   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatelů Ing. Tomáše Cíznera a Gabriely Kopečné, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2266/2020-221 ze dne 16. 9. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 439/2019-183 ze dne 9. 1. 2020, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 82/2015-146 ze dne 3. 4. 2019, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2118/2020-127 ze dne 2. 12. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 319/2019-94 ze dne 14. 1. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 131/2018-27 ze dne 20. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Ministerstva zemědělství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2118/2020-127 ze dne 2. 12. 2020, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 319/2019-94 ze dne 14. 1. 2020 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 131/2018-27 ze dne 20. 11. 2018 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnosti odmítají. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé uplatnili restituční nárok k pozemkům patřícím původně z poloviny jejich prababičce. Mimo jiné šlo o pět pozemků v k. ú. Horní Počernice (PK parc. č. X1, X2, X3, X4 a X5), k nimž bylo stěžovatelům postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") přiznáno vlastnické právo o velikosti 1/6 (tj. 1/12 pro každého z nich). Stěžovatelé se dále domáhali zbývajícího vlastnického podílu o velikosti 2/6. O této žádosti rozhodl Státní pozemkový úřad - Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu rozhodnutím č. j. PÚ 4392/92/12 ze dne 27. 1. 2015 tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky dotčeného podílu, neboť ten již byl přiznán dalším oprávněným osobám ve stejném příbuzenském vztahu k původní vlastnici. Mezi těmito osobami byl i M. Blecha, který podle stěžovatelů nebyl oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, neboť svůj nárok uplatnil pozdě. Stěžovatelé mají za to, že podíl M. Blechy měl být rozdělen mezi ostatní oprávněné osoby, čímž by se stěžovatelé stali vlastníky další 1/12 dotčených pozemků (tj. 1/24 pro každého z nich). 2. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. PÚ 4392/92/12 napadli stěžovatelé u soudu žalobou podle části páté občanského soudního řádu a požadovali jeho nahrazení tak, aby se stali vlastníky podílu přiznaného M. Blechovi. Rovněž podali žalobu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdější předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v níž se domáhali zaplacení 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. I přes vyčerpání všech opravných prostředků ani v jednom řízení neuspěli, a proto se v obou případech obrátili na Ústavní soud s ústavní stížností. 3. První ústavní stížnost, směřující proti dále specifikovaným soudním rozhodnutím z řízení o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (dále jen "řízení o nahrazení rozhodnutí"), podali stěžovatelé dne 18. 12. 2020. Následně dne 29. 1. 2021 podali druhou ústavní stížnost, směřující proti dále specifikovaným soudním rozhodnutím z řízení o náhradě škody. Tyto ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 3516/20 a I. ÚS 254/21, spojil Ústavní soud usnesením ze dne 2. 3. 2021 ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 3516/20. A. Řízení o nahrazení rozhodnutí 4. Žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu zamítl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 9 C 82/2015-146 ze dne 3. 4. 2019, neboť daný restituční nárok byl již zcela vyčerpán a celý spoluvlastnický podíl patřící původně prababičce stěžovatelů byl předchozími pravomocnými rozhodnutími navrácen oprávněným osobám. Jednou z nich byl i M. Blecha, u něhož podle obvodního soudu z řízení vyplynulo, že mu byl přiznán spoluvlastnický podíl, "ačkoliv jeho restituční nárok zanikl v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty pro jeho uplatnění. Rozhodnutí, na základě kterých mu byl přiznán vlastnický podíl na předmětných pozemcích, nabyla právní moci a nemovitosti mu nelze odejmout". 5. Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozhodnutí obvodního soudu (kromě výroků o nákladech řízení) potvrdil rozsudkem č. j. 29 Co 439/2019-183 ze dne 9. 1. 2020. Upozornil, že nemůže řešit otázku správnosti rozhodnutí, kterým byl vlastnický podíl vydán M. Blechovi, protože proti tomuto rozhodnutí žaloba stěžovatelů nesměřuje. Z § 21 zákona o půdě pak dovodil, že "nárok na vydání věci těm, kteří ho uplatnili, ‚přirůstá' jen tehdy, pokud ostatní restituenti svůj nárok neuplatnili. Za situace, kdy ostatní restituenti nárok uplatnili, a to i když neúspěšně, jejich nárok ostatním oprávněným osobám nepřirůstá". V řízení bylo podle městského soudu prokázáno, že M. Blecha restituční nárok uplatnil a bylo o něm pravomocně rozhodnuto, tudíž stěžovatelé se svým požadavkem nemohou být úspěšní. 6. Dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 28 Cdo 2266/2020-221 ze dne 16. 9. 2020, podle něhož se nižší soudy nikterak neodchýlily od judikatury týkající se § 21 zákona o půdě. Toto ustanovení neopravňuje k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly, nýbrž toliko umožňuje, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka a patřícím do téže skupiny byla vydána celá věc, i když některé osoby z této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Nejvyšší soud měl za to, že nižší soudy ctily presumpci správnosti pravomocných (nezrušených či neodklizených) rozhodnutí, a souhlasil s jejich závěrem, že nároku stěžovatelů nelze vyhovět na úkor M. Blechy, jemuž byl již pravomocně přiznán spoluvlastnický podíl na dotčených pozemcích. Bylo by tomu tak i tehdy, kdyby M. Blecha svůj nárok neuplatnil včas, jak tvrdí stěžovatelé. Nejvyšší soud shrnul, že "skutečnost, zda další oprávněnou osobou téže skupiny byl restituční nárok k předmětným nemovitostem uplatněn včas či nikoliv, jest poměřovat (při aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě) pravomocnými výsledky restitučního řízení". B. Řízení o náhradě škody 7. Žalobu stěžovatelů na náhradu škody zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 41 C 131/2018-27 ze dne 20. 11. 2018. Obvodní soud vycházel z toho, že základní podmínkou pro odpovědnost státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, přičemž nemůže sám posoudit zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Jelikož rozhodnutí Státního pozemkového úřadu č. j. PÚ 4392/92/12, s nímž stěžovatelé spojují vznik škody, nebylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, nemohla vzniknout odpovědnost státu za škodu. Za nepřípadný považoval obvodní soud odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17), protože se týká odlišné situace. V daném případě obecné soudy vyloučily odpovědnost za škodu, protože posuzované rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno, "aniž by nicméně v řízení před obecnými soudy bylo postaveno najisto, že dané rozhodnutí zrušeno (změněno) být mohlo či nemělo, respektive že právě stěžovatel měl reálnou možnost zrušení předmětného rozhodnutí iniciovat". O takovou situaci se ve věci stěžovatelů nejedná, protože jako prostředek přezkumu rozhodnutí měli k dispozici žalobu podle části páté občanského soudního řádu. 8. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 35 Co 319/2019-94 ze dne 14. 1. 2020 potvrdil rozhodnutí obvodního soudu a odkázal na jeho odůvodnění. Obvodní soud správně dovodil, že nemohla vzniknout odpovědnost státu za škodu, protože předmětné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. K otázce nesprávného úředního postupu, který stěžovatelé rovněž namítali, městský soud konstatoval, že musí jít o pochybení, které se bezprostředně neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí. Ve věci stěžovatelů se případný nesprávný úřední postup projevil v dřívějších rozhodnutích, kterými bylo rozhodnuto o restitučním nároku stěžovatelů. Z nich vyplýval rozsah, v jakém byl nárok stěžovatelů uspokojen, i skutečnost, že nárok uplatnily i další osoby, o nichž bude rozhodnuto samostatně. Tato rozhodnutí mohli stěžovatelé napadnout