II.ÚS 3516/22

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat zaručené v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a práva vlastnit majetek podle čl. 11 dost. 1, 4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že uplatnila žalobou ze dne 25. 5. 2017 své nároky, vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 6. 2012 u Rozhodčího soudu při Hospodářské kouře České republiky a Agrární komoře České republiky. Tento rozhodčí soud o uplatněných nárocích rozhodl tak, že všechny zamítl, a to rozhodčím nálezem ze dne 24. 5. 2018 č. j. Rsp 413/17. Podle názoru stěžovatelky uplatněné nároky zcela ignoroval a nepřiznal jí dokonce ani právo na úhradu jistiny, která byla na základě výše zmíněné smlouvy o půjčce poskytnuta, a jejíž poskytnutí dokonce žalovaná uznala a nikdy se tato skutečnost nestala mezi strana sporu spornou. Rozhodčí soud v tomto smyslu prý velmi zjednodušeně uzavřel, že účelem jednání stěžovatelky nebylo uspokojení jejích oprávněných nároků, nýbrž obohacení se na úkor žalované a takovému jednání není možné poskytnout právní ochranu. Stěžovatelka konstatovala, že se nedomáhala zrušení tohoto rozhodčího nálezu, neboť samotné řízení o zrušení rozhodčího nálezu není určeno pro argumentaci věcnou, nýbrž pro argumentaci procesního charakteru.

Následně uplatnila své pohledávky v rámci insolvenčního řízení žalované, leč tyto stěžovatelem přihlášené pohledávky, vyplývající jak z výše uvedené smlouvy o půjčce, tak z notářského zápisu ze dne 28. 6. 2012 sp.zn. NZ 170/2012, N 186/2012, sepsaného notářkou JUDr. Hanou Kulhánkovou, byly insolvenčním správcem popřeny co do pravostí, výše a pořadí. Stěžovatelka tak uplatnila dne 25. 10. 2019 svůj nárok formou žaloby o určení pravosti, výše a pořadí svých pohledávek vůči žalované u věcně a místně příslušného soudu, kterým je Krajský soud v Hradci Králové, jenž uvedené řízení vedl pod sp. zn. 35 ICm 2946/2019. Výsledkem tohoto řízení poté byl rozsudek ze dne 12. 3. 2020 č. j. 35 ICm 2946/2019-28, kterým byla žaloba zamítnuta. Stěžejním argumentem byla překážka věci rozhodnuté a skutečnost, že stěžovatelka neuplatnila možnost vznést návrh na zrušení uvedeného rozhodčího nálezu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020 č. j. 101 VSPH 529/2020-128 byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Argumentace soudu odvolacího pak opětovně stála na překážce rei iudicate, a to s odvoláním na patřičnou judikaturu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 29 ICdo 34/2021-144 bylo poté odmítnuto také dovolání stěžovatelky v dané věci.

Stěžovatelka shrnula, že tedy uplatnila své oprávněné nároky u rozhodčího soudu a v tomto smyslu očekávala poskytnutí právní ochrany. I přesto, že minimálně v rozsahu poskytnuté jistiny, byl uplatněný nárok mezi stranami sporu nesporný, když žalovaná poskytnutí této jistiny nejen nesporovala, ale sama přiznala, stěžovatelce nebyla poskytnuta právní ochrana v podobě vydání pro ni příznivého rozhodčího nálezu, a to alespoň takového, který by kompenzoval skutečně poskytnuté peněžní prostředky. V rámci zákonné úpravy řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemohla stěžovatelka vzniklý stav napravit, neboť smysl tohoto řízení nespočívá ve věcné nápravě rozhodčího nálezu, nýbrž lze uplatnit pouze námitky charakteru procesního. Stěžovatelka se následně řádně, včas a zákonným způsobem obrátila s přihláškou pohledávek do insolvenčního řízení žalované, avšak jí přihlášené pohledávky byly popřeny co do pravosti, výše a pořadí. Stěžovatelka tak má za to, že využila včas a řádně všechny zákonné dostupné prostředky pro ochranu svých práv, resp. pro uplatnění svých nároků, avšak i přesto byla zcela neúspěšná, a právě z tohoto důvodu má za to, že jí byla odepřena uvedená základní práva, především pak právo na soudní ochranu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ve zkoumaném případě řádně, podrobně a srozumitelně odůvodněna. Je v nich reagováno na všechny relevantní námitky a je tu dostatečně vyloženo, proč nemohla být stěžovatelka v řízení úspěšná. Rozhodnutí tak nelze považovat za nesouladná s ideou obecné spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatelka a námitka ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tedy nemůže obstát.

Stěžovatelka sice zjevně zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje. Pokud uvádí, že v řízení byla zcela neúspěšná, ačkoliv využila včas a řádně všechny zákonné dostupné prostředky pro ochranu svých práv, a právě z tohoto důvodu má za to, že jí byla odepřena uvedená základní práva, nutno uvést, že není možné očekávat úspěch v soudním řízení pouze na základě toho, že je nutno ztotožnit se s právním názorem a správným procesním postupem žalující strany. Zkoumaný případ tak postrádá ústavněprávní rozměr.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.