II.ÚS 3517/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3517/11 ze dne 23. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, se sídlem Daliborova 648/10, 102 00 Praha 10, směřující proti výroku IV. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263, a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení jednotlivých výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], dále že soudními rozhodnutími došlo k porušení zákazu libovůle a svévole při aplikaci práva, porušení rovnosti účastníků řízení, porušení zákazu diskriminace, jakož i k zásahu do práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny). 2. Žalobkyně (stěžovatelka) se žalobou domáhala, aby bylo žalované (Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí) uloženo přidělovat jí práci dle platné pracovní smlouvy a aby jí žalovaná zaplatila částky 925.530,96 Kč a 110.062,35 EUR, oboje s úroky z prodlení podrobně v žalobě specifikovanými, a to z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobkyně vykonávala práci diplomata zastupitelského úřadu v Madridu a zároveň zastávala i funkci designované ředitelky Českého centra tamtéž. Podle pracovní smlouvy na dobu neurčitou byl místem výkonu práce Madrid, s tím, že jako designovaná ředitelka měla připravit v Madridu otevření Českého centra a po jeho otevření měla být jeho ředitelkou. Dříve než bylo České centrum oficiálně otevřeno, dala jí žalovaná dne 25. dubna 2003 výpověď z pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 458.613 Kč s úrokem z prodlení ve výroku podrobně specifikovaným. Výrokem II. žalobu, co do částky 466.917,96 Kč a 110.062,35 EUR oboje s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným, zamítl. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyní uplatněný nárok rozdělil soud prvního stupně na období od 7. května 2003 do 30. června 2003, který posoudil samostatně jako nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v tehdy platném znění (dále jen "zákoník práce"), a za tuto dobu jí přiznal částku 34.495,50 Kč. Za období od 1. července 2003 do 31. prosince 2006 posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně jako náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 61 odst. 1 zákoníku práce, přičemž za toto období přiznal žalobkyni částku výši 424.117,50 Kč, když náhradu mzdy za toto období snížil v důsledku žádosti žalované podle § 61 odst. 2 zákoníku práce pouze na jednu polovinu. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně se mohla od 1. ledna 2004 "v zásadě za rovnocenných podmínek" zapojit do práce u Ministerstva kultury České republiky na volném pracovním místě v zahraničním odboru zaměřeném na evropskou agendu, a to i včetně podmínek platových (později též i u ministerstva zdravotnictví na pozici ředitelky odboru mezinárodních vztahů a evropské integrace či u ministerstva práce a sociálních věcí na pracovním místě zaměstnance oddělení mezinárodní spolupráce). Požadavek na zaplacení částky 110.062,35 EUR, která měla představovat žalobkyni nevyplacenou náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. května 2003 do 31. prosince 2006, posoudil soud prvního stupně podle § 187 odst. 2 zákoníku práce a odmítl jej s tím, že náhrada zvýšených životních výdajů ve smyslu nařízení vlády č. 62/1994 Sb. má charakter cestovní náhrady a že jejím účelem je kompenzovat zaměstnanci náhradu zvýšených životních nákladů spojených s pobytem v zahraničí. Jestliže však zaměstnanec práci v zahraničí nevykonává a není tam fyzicky přítomen, což byl i případ žalobkyně v žalovaném období, tak k žádnému zvýšení životních výdajů tohoto zaměstnance nedochází a nemůže mu tak ani vznikat škoda. 4. Městský soud v Praze, poté co jeho první rozsudek ve věci ze dne 18. září 2008, č. j. 20 Co 279/2008-164, byl v části, kterou změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a žalobě ohledně částky 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení vyhověl, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, rozhodl nově rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263, jsa vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, tak, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 342.590,25 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně části 36.698,25 s příslušenstvím jej změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit žalobkyni. Městský soud v Praze v souladu se stanoviskem dovolacího soudu konstatoval, že místo výkonu práce není z pohledu § 61 odst. 2 zákoníku práce zásadní, a proto přisvědčil závěru prezentovanému soudem prvního stupně, že žalobkyně se mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek zásadně rovnocenných těm, které vykonávala podle pracovní smlouvy u žalované. Městský soud v Praze považoval argumentaci žalobkyně, že její příjem z práce pro žalovanou by byl navyšován valutovou náhradou zvýšených životních nákladů v zahraničí, za nepřípadnou, neboť tato náhrada není součástí mzdy, ale pouze kompenzací zvýšených životních nákladů v zahraničí. Městský soud v Praze tedy ve shodě s názorem soudu prvního stupně, který byl akceptován i soudem dovolacím, přiznal důvodnost snížení náhrady mzdy na jednu polovinu za dobu přesahující šest měsíců vzhledem k reálné možnosti zaměstnání žalobkyně v odpovídající pracovní pozici. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem konstatuje, že předmětem ústavní stížnosti je náhrada mzdy v korunách, která byla na základě moderačního práva soudu snížena podle § 61 odst. 2 zákoníku práce na jednu polovinu, když náhrada mzdy ve valutách byla již předmětem předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. února 2011 sp. zn. I. ÚS 1649/10 odmítnuta jako neopodstatněná. 6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v jeho rámci pak porušení principu rovnosti zbraní. Porušení principu rovnosti zbraní spatřuje stěžovatelka v tom, že žalované byla soudem prvního stupně poskytnuta lhůta 6 týdnů k prokázání skutkových tvrzení k navrženému využití moderačního práva s poučením, že pro případ nesplnění této procesní povinnosti může být žalovaná neúspěšná pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene. Žalovaná svoji povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, a přestože námitku opožděnosti stěžovatelka uplatnila, byla žalovaná v řízení úspěšná. Podle stěžovatelky nelze akceptovat zdůvodnění, které poskytl Městský soud v Praze, že se jednalo o lhůtu soudcovskou a tedy pořádkovou. Stěžovatelka rovněž namítá neúplnost spisového materiálu, neboť ze spisu byly vyřazeny všechny listinné důkazy předložené opožděně žalovanou k využití moderačního práva. Pokud Městský soudu v Praze v řízení nekonstatoval z hlediska moderačního práva neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, měl zajistit, aby byly příslušné listinné důkazy do spisu navráceny. 7. Stěžovatelka dále namítá, že ve věci nebylo rozhodováno nezávislým a nestranným soudem. Tuto skutečnost dovozuje z toho, že důkazní materiál k uplatnění moderačního práva byl zajištěn u ředitelky Úřadu práce pro Prahu 6, která není osobou nestrannou, a rovněž jsou pochybnosti o nestrannosti senátu Nejvyššího soudu, který v dané věci rozhodoval. Stěžovatelka následně vztahy mezi jednotlivými osobami blíže rozvádí a dospívá k závěru, že její soudní spor je v rukou skupiny, která může plnit zadání v její neprospěch. 8. V další části stěžovatelka namítá porušení principu ochrany legitimního očekávání a svévolné hodnocení důkazů. V této souvislosti poukazuje na to, že Nejvyšší soud opomenul hodnotit sociální poměry stěžovatelky a skutečnost, že výpověď měla likvidační charakter, neboť ji kompletně vyřadila z trhu práce. Soudy se uchýlily k výkladovému excesu, který vybočuje z reality. 9. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že byl porušen zákaz diskriminace a porušeno její právo na slušnou a spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. K dis