II.ÚS 3538/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3538/15 ze dne 15. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015 č. j. 30 Cdo 3054/2014-127, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015 č. j. 30 Cdo 3054/2014-133, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 19 Co 328/2013-96 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. března 2013 č. j. 29 C 64/2012-73, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud v souladu s § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 3. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2013 č. j. 29 C 64/2012-73 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal toho, aby soud uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu za újmu způsobenou protiprávním jednáním orgánu veřejné moci, spočívajícím v tom, že policisté násilím otevřeli byt užívaný stěžovatelem a bez jeho souhlasu do něj vstoupili, neboť dospěl k závěru, že policejní postup nelze považovat za nesprávný ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 č. j. 19 Co 328/2013-96 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 21. 8. 2011 unikala voda z bytu, který měl užívat stěžovatel se svojí matkou. Voda pronikala do dvou spodních bytů a přívod musel být zastaven. Odvolací soud dovodil, že policisté byli oprávněni vstoupit do bytu za účelem odvrácení ohrožení veřejného pořádku, a to i za použití síly. Odvolací soud uzavřel, že ani přítomností tzv. nezúčastněné osoby nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání v bytě stěžovatele, a proto nelze policejní postup považovat za nesprávný. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. 5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 3054/2014-127 bylo dovolání stěžovatele zamítnuto a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že soudy došly na základě skutkových zjištění k závěru, že zde byl stav ohrožující pořádek a policisté tak byli oprávněni k takovému postupu, a proto nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ze strany zaměstnanců vedlejší účastnice. Takové závěry jsou podle Nejvyššího soudu plně v souladu s ustanovením § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry odvolacího soudu, že trval stav ohrožující veřejný pořádek, z bytu unikala voda, přívod vody do bytu byl uzavřen, jsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Uzavřením hlavního přívodu vody do domu bylo podle stěžovatele nebezpečí úniku vody v bytě č. 24 v předmětném domě odvráceno. Policie ČR tak nebyla oprávněna vstoupit do bytu užívaného stěžovatelem. Ze strany vedlejší účastnice tak nebyla dodržena zásada přiměřenosti a subsidiarity zásahu. 7. Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, dále namítá libovůli a svévoli a s tím spojené nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy, které spočívalo v tom, že obecné soudy nesprávně uzavřely, že jednání policistů, kteří v rozporu se zásadou subsidiarity a proporcionality, bez souhlasu stěžovatele a jeho matky a v jejich nepřítomnosti, násilím otevřeli byt užívaný stěžovatelem a vstoupili do něj, aniž by si předtím zjistili běžně používaným postupem skrze okna bytu, zdali v tomto bytě opravdu dochází k úniku vody, nelze mít za nesprávný úřední postup orgánu vedlejší účastnice. 8. Stěžovatel namítá nesprávnou a svévolnou aplikaci § 13 a § 3la zákona č. 82/1998 Sb., § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " o. s. ř."), a § 11, § 40 a jiných ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ze strany obecných soudů včetně Nejvyššího soudu, jež je v extrémním rozporu s právní doktrínou a výkladovou soudní praxí a se skutkovými a právními zjištěními obvodního soudu a městského soudu, když se soudy svévolně ani nezabývaly všemi právně významnými námitkami a argumentací stěžovatele. Obecné soudy nedodržely zásady uvedené v § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Ze strany obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení zásady rovnosti účastníků v řízení, garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny. Svévolnou aplikací obecného práva ze strany obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. 9. Stěžovatel dále namítá, že dle § 40 odst. 1 o. s. ř. byly městský soud a obvodní soud povinny pořídit ze svých jednání zvukový či zvukově obrazový záznam, nikoliv jen protokol z jednání před soudem. Odvolací soud ani soud prvního stupně přitom neuvedly, proč tyto soudy nepořídily ze svých ústních jednání zvukový nebo zvukově obrazový záznam, jak bylo jejich povinností. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval vůbec, ačkoliv stěžovatel tuto námitku opakovaně vznesl již v řízení před soudem prvního stupně. 10. Podle názoru stěžovatele úřední záznamy Policie České republiky v řízení sp. zn. 29 C 64/2012, vedeného u obvodního soudu, nejsou důkazy, ale jen vyjádření či tvrzení vedlejší účastnice. Obecné soudy podle stěžovatele v rozporu s § 126 odst. 2 o. s. ř. nezkoumaly jejich věrohodnost a vztah k předmětu řízení. 11. Stěžovatel k postupu Nejvyššího soudu namítá, že o jeho dovolání rozhodl Nejvyšší soud až po více než 10 měsících, kdy dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vlastní posouzení věci 13. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 14. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, nesprávné právní posouzení věci, jakož i rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry na základě těchto zjištění obecnými soudy učiněnými. 16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných roz