II.ÚS 3581/17

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů (výživného) nezl. M., jejichž otcem je stěžovatel a matkou N. B. M. S.

Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že krajský soud jím k odvolání matky nezl. změnil výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 Nc 152/2007-23, tak, že se výživné pro nezletilého zvyšuje z částky 25.000 Kč měsíčně od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017 na částku 40.000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2017 na částku 36.000 Kč měsíčně. Současně krajský soud stanovil stěžovateli povinnost uhradit dluh na výživném a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítaný zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že krajský soud svůj právní názor založil na nedostatečně zjištěných skutkových okolnostech a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. proces dokazování zatížil vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu. Stěžovatel nicméně v úvodu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu sděluje, že "spolu s ústavní stížností podal i dovolání proti napadenému rozsudku k Nejvyššímu soudu", a to i přesto, že byl krajským soudem poučen o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Stěžovatel je nicméně považuje za nesprávné, neboť se v daném případě jedná o řízení s mezinárodním prvkem (obecnými soudy bylo aplikováno singapurské hmotné právo (zákon č. 18/1961, zákon o ženách), a proto by ani otázka přípustnosti dovolání neměla být dle stěžovatele posuzována podle občanského soudního řádu, tj. na daný případ neaplikovatelného rozhodného práva.

Ústavní soud dotazem na Nejvyšší soud zjistil, že v databázi Nejvyššího soudu se skutečně nachází dovolání stěžovatele, jímž se domáhá zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku a které je vedeno pod sp. zn. 21 Cdo 918/2018, přičemž Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl.

Za této situace, kdy souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá dovolací řízení, jehož výsledek může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o přípustnosti dovolání stěžovatele. Toto rozhodnutí primárně náleží Nejvyššímu soudu. Ústavní soud totiž respektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná.