II.ÚS 3597/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3597/20 ze dne 25. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Marka Ištvánka a Radka Nováčka, obou zastoupených Mgr. Michalem Bartalem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 2392/17, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2020 č. j. 26 Cdo 938/2020-573, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2019 č. j. 38 Co 206/2018- 511 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. května 2018 č. j. 7 C 235/2010-410, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se žalobkyně, společnost TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., domáhala po stěžovatelích zaplacení celkem částky 720 000 Kč s příslušenstvím. Své žaloby odůvodnila zejména tím, že dne 1. 11. 2006 uzavřela se žalovanými stěžovateli nájemní smlouvu na pronájem v ní specifikovaných nemovitostí, přičemž stěžovatelé jí neuhradili sjednané nájemné za období od května 2008 do února 2009. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 17. 1. 2011 č. j. 7 C 235/2010-21 spojil obě věci, vedené pod sp. zn. 7 C 235/2010 a sp. zn. 7 C 236/2010, ke společnému řízení. Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 7 C 235/2010-410 zastavil řízení v části požadavku na zaplacení částky 117 474,30 Kč spolu s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), rozhodl o povinnosti stěžovatelů společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 602 525,70 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobkyně i stěžovatelů Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 38 Co 206/2018-511 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 1. 11. 2006 jako smlouvu dle ustanovení § 663 a násl. zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen "obč. zák."), tedy jako smlouvu o nájmu nemovitosti jako celku. Uzavřel, že předmětná smlouva má všechny předepsané náležitosti, nedostatek uvedení účelu nájmu pak nezpůsobuje její neplatnost, neboť není nezbytnou náležitostí smlouvy. Rovněž dovodil, že žalobkyně je v této věci nadále aktivně legitimována. 3. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v souladu. Úprava (obecného) nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) neobsahovala ustanovení korespondující veřejnoprávním předpisům [v daném případě § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), posléze § 126 odst. 1 větě první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu], proto normy veřejného práva neměly bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nebylo možno spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo. Jestliže je tedy otázka platnosti nájemní smlouvy posuzována výhradně z hlediska obecných ustanovení o nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení není soudem považována za neplatnou jen proto, že v ní není vyjádřen účel nájmu, je rozhodnutí odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe. V další části dovolání žalovaní polemizují se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně v daném sporu aktivně legitimována. Při posouzení této námitky žalovaných je třeba vyjít z obsahu projektu kombinovaného rozdělení žalobkyně ze dne 13. 11. 2015 (který byl předložen jako příloha č. 2 notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Helenou Divišovou dne 21. 12. 2015 pod sp. zn. NZ 5583/2015, N5414/2015) a vyložit jej i s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně ze dne 5. 2. 2018 a společnosti EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. ze dne 12. 2. 2018. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Na základě projektu kombinovaného rozdělení došlo k rozdělení obchodní společnosti TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., formou odštěpení sloučením s obchodní společností EURO HOME GASTRO a.s. a formou odštěpení se vznikem nových obchodních společností. Obchodní společnost TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., nezanikla. Uzavřel-li odvolací soud za této situace, že projev vůle uvedený v článku 17 odst. 1 a 2 projektu rozdělení s přihlédnutím k vyjádření žalobkyně a EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. i k předchozím okolnostem případu bez pochyb směřoval k tomu, aby na EURO HOME MĚŠŤANSKÁ a.s. nepřešla práva a povinnosti spojená s nemovitostmi vzniklá před rozhodným dnem včetně žalovaného nároku a že tedy žalobkyně je v této věci aktivně legitimována, je jeho závěr v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedený závěr ostatně odpovídá i ustanovení § 261 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. 4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že v jejich věci došlo k extrémnímu nesouladu skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně i soudu odvolacího a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. V návaznosti na to pak stěžovatelé vyjadřují obecně svůj nesouhlas s pojetím přípustnosti dovolání. Stěžovatelé namítají, že oproti původní dohodě nebyla budova řádně zkolaudována pro jimi zamýšlený podnikatelsky účel, tj. provozování diskotéky a že absentuje aktivní věcná legitimace žalobkyně. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně založil svůj právní názor ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně na prohlášení osob, navíc zaujatých, čímž došlo k nepřípustnému doplnění či změně již učiněného právního úkonu. Stěžovatelé dále zastávají názor, že rozsudek odvolacího soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu trpí vadou nepřezkoumatelnosti. 5. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatelů plyne z toho, že se v rámci problematiky aktivní věcné legitimace žalobkyně nedostatečně vypořádal se zněním čl. 17 odst. 6 kombinovaného projektu rozdělení, že dospívá k závěru, že neuhrazení poplatku ze strany žalobkyně není vadou řízení. Dále stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami stěžovatelů ohledně účelu nájmu. S ohledem na tvrzenou nepřezkoumatelnost tak měla být stěžovatelům postupem Nejvyššího soudu de facto odebrána možnost dalšího soudního přezkumu skutkového stavu nadřízenými soudy. Úplné vyloučení přezkumu skutkových závěrů Nejvyšším soudem tak stěžovatelé shledávají v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i v rozporu s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy - prvořadým úkolem všech soudů celé soudní soustavy musí být ochrana základních práv a svobod, mezi něž náleží i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru,