II.ÚS 3666/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3666/14 ze dne 21. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jany Beranové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2014, č. j. 21 Cdo 3598/2013-79, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. června 2013, č. j. 7 Co 995/2013-60, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a Karvinské hornické nemocnice, a. s., se sídlem Zakladatelská 975/22, 735 06 Karviná jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janou Jankovou, advokátkou, se sídlem Vídeňská 8, 779 00 Olomouc, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 21. listopadu 2014 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. 2. Z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 94/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. V řízení vedeném proti stěžovatelce na základě žaloby Karvinské hornické nemocnice, a. s. (dále jen "Karvinská nemocnice"), uložil Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 4 C 94/2012-39, stěžovatelce, aby zaplatila Karvinské nemocnici částku 84.803 Kč s úrokem z prodlení a částku 16.874 Kč jako náhradu nákladů řízení. Okresní soud zjistil, že stěžovatelka v postavení zaměstnance uzavřela 22. ledna 2007 s Karvinskou nemocnicí Kvalifikační dohodu o zvýšení kvalifikace (dále jen "Kvalifikační dohoda"), ve které se stěžovatelka zavázala, že při ukončení pracovního poměru před uplynutím pěti let od konce specializačního vzdělávání vykonáním atestační zkoušky uhradí zaměstnavateli poměrnou část nákladů spojených se zvýšením kvalifikace, včetně náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku. Stěžovatelka se zúčastnila tří stáží na zdravotnických pracovištích v období od listopadu 2007 do června 2008 a po složení atestační zkoušky odpracovala u Karvinské nemocnice pouze 18 měsíců. Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a Karvinskou nemocnicí byl rozdílný právní názor na oprávněnost nároku Karvinské nemocnice na poměrnou část náhrady mzdy za období těchto stáží. Okresní soud v Jindřichově Hradci se vyslovil, že nárok Karvinské nemocnice na náhradu mzdy je po právu, neboť podle právní úpravy účinné k okamžiku uzavření Kvalifikační dohody (tedy ke dni 22. ledna 2007) se specializační vzdělávání, které bylo předmětem této dohody, považovalo (dle § 5 odst. 10 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta) za zvyšování kvalifikace ve smyslu § 231 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), za které příslušelo pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku. Okresní soud se tedy neztotožnil s názorem stěžovatelky, která argumentovala nutností posoudit věc podle změněné právní úpravy účinné od 1. července 2008, podle níž se specializační vzdělávání nadále považuje nikoliv za zvyšování, ale za prohlubování kvalifikace, které se dle § 230 zákoníku práce považuje za výkon práce, za který přísluší mzda nebo plat. 3. K odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení oprávněnosti nároku na poměrnou část náhrady mzdy, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 7 Co 995/2013-60, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s právním posouzením prvoinstančního soudu o aplikovatelné právní úpravě a o oprávněnosti předmětného nároku. 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. září 2014, č. j. 21 Cdo 3598/2013-79, zamítl. Dovolací soud přijal argumentaci prvoinstančního a odvolacího soudu a dále rozvedl, že při absenci přechodných ustanovení je nutno předmětnou věc, v souladu se zákazem retroaktivity, posoudit podle právní úpravy účinné v době, kdy došlo k uzavření Kvalifikační dohody, resp. kdy došlo ke vzniku práv a povinností z této dohody. Pokud tedy byla Kvalifikační dohoda uzavřena 22. ledna 2007 a stěžovatelka se účastnila stáží v období od listopadu 2007 do června 2008, byla podle Nejvyššího soudu stěžovatelce poskytnuta náhrada mzdy v souladu s Kvalifikační dohodou a s právní úpravou účinnou do 30. června 2008, tedy v rámci zvyšování kvalifikace ve smyslu § 231 zákoníku práce. III. 5. Včasně podanou ústavní stížností, která splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu, stěžovatelka nejprve vytkla Nejvyššímu soudu, že se v rozsudku vůbec nezabýval jednou ze dvou právních otázek, které stěžovatelka ve svém dovolání vznesla. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud nezabýval tím, zda jí za práci konanou na specializovaných zdravotnických pracovištích v rámci odborných stáží náleží mzda nebo náhrada mzdy. 6. Dále stěžovatelka zopakovala argumentaci, kterou uplatňovala již od samého počátku vzniku sporu s Karvinskou nemocnicí, že v rámci odborných stáží vykonávala na odborných zdravotnických pracovištích "plnohodnotnou lékařskou práci", nečerpala tedy pracovní volno s nárokem na náhradu mzdy ve smyslu § 232 odst. 1 zákoníku práce, a za výkon této práce jí tudíž přísluší mzda, a nikoliv náhrada mzdy. Z těchto důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, kterými jí byla uložena povinnost uhradit Karvinské nemocnici poměrnou část náhrady mzdy, za zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny. Zároveň se stěžovatelka dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy s tvrzením, že jejímu právu dle čl. 28 Listiny nebyla z výše uvedeného důvodu poskytnuta soudní ochrana v nestranném a spravedlivém soudním řízení. IV. 7. Ústavní soud si vyžádal od účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyjádření, které posléze zaslal stěžovatelce k replice. 8. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření zopakoval podstatu své přezkumné činnosti spočívající v posouzení možnosti aplikovat na danou věc zákon č. 95/2004 Sb. ve znění účinném od 1. července 2008. Shrnul, že námitky stěžovatelky nemají potřebný ústavněprávní přesah. 9. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvedl, že se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, kterou stěžovatelka v dovolání nastolila. Naopak podle názoru vedlejšího účastníka Nejvyšší soud tyto otázky náležitě vyřešil a odůvodnil. Rovněž se nedomnívá, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 28 Listiny. Poukazuje přitom na okolnosti uzavření Kvalifikační dohody a právní rámec, který vzdělávání lékařů řešil. Ve zbývající části ústavní stížnosti vedlejší účastník apeluje na Ústavní soud, aby vzhledem k neuspokojivé situaci ve vzdělávání lékařů po novele zákona č. 95/2004 Sb., účinné od 1. července 2008, podal ústavně konformní výklad k aplikaci čl. 28 Listiny, a to ve vztahu k procesu prohlubování či zvyšování kvalifikace. 10. Krajský soud v Českých Budějovicích se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. 11. Stěžovatelka v replice k jí zaslaným vyjádřením poukazuje na okolnosti nesplnění jejího závazku vyplývajícího z Kvalifikační dohody (narození dětí a potřeba odstěhování se za otcem dětí). Rovněž zdůrazňuje, že ke změně zákona č. 95/2004 Sb. došlo krátce po uzavření Kvalifikační dohody, přičemž nárok na poměrnou část nákladů vznikl až v roce 2012. Konečně se vyjadřuje i k argumentaci vedlejšího účastníka, podle níž lékaři vyslanému do jiného odborného lékařského pracoviště náleží náhrada mzdy, neboť je pro takto vyslaného pracovníka pracovním volnem. V této souvislosti uvádí, že pokud byla vyslána do jiného zdravotnického zařízení, pracovala z velké části samostatně (tedy nikoliv pod dohledem specializovaných lékařů), a proto se nejednalo o dobu pracovního volna, nýbrž o plnohodnotný výkon práce lékaře, za který náleží mzda. V. 12. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu a posouzení vznesených právních otázek Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích zjevně nedošlo. 13. K první námitce stěžovatelky Ústavnímu soudu není zřejmé,