II.ÚS 3694/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3694/13 ze dne 10. 2. 2015 N 30/76 SbNU 389 Doručení zásilky o vyloučení stěžovatele z ČLK   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 3694/13 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jiřího Půlpána, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 3 Ads 114/2012-36 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova správní žaloba v jeho disciplinární věci, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České lékařské komory, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Předmět řízení a obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 12. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Česká lékařská komora (dále též jen "ČLK" anebo "vedlejší účastnice") při doručování rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z ČLK postupovala podle svého disciplinárního řádu (dále též jen "disciplinární řád ČLK"), nikoliv podle správního řádu. Skutečnost, že nebylo postupováno podle § 23 odst. 4 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, plyne podle stěžovatele jednak z toho, že disciplinární řád ČLK taková pravidla o náležitostech doručování neobsahuje, jednak ze samotných zjištění Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu. Lze též vycházet z vyjádření ČLK ke správní žalobě ze dne 3. června 2011. Zásilka obsahující rozhodnutí byla doručována jako běžná doporučená zásilka s dodejkou. Její uložení bylo oznámeno dne 21. prosince 2010, konec odběrní lhůty byl stanoven na 5. ledna 2011. Poté byla zásilka vrácena ČLK. Podle bodu III vyjádření ČLK se nachází dosud ve spise v zalepené obálce. 3. Z toho podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že adresát nebyl poučen o následcích odepření přijetí zásilky, nebyla mu stanovena lhůta 10 dnů pro vyzvednutí zásilky, nebyl ani označen odesílající správní orgán a uvedena jeho adresa (§ 23 odst. 5 správního řádu). Zároveň však nebylo dodrženo ani ustanovení § 23 odst. 4 poslední věty správního řádu. Toto ustanovení představuje "poslední možnost", jak se může adresát se zásilkou fakticky seznámit, tj. tak, že se fyzicky ponechá ve sféře jeho dispozice, ačkoliv doklad o tom, zda ji převzal, ve skutečnosti chybí. Správní řád nařizuje, aby ke vhození zásilky do schránky došlo vždy, leda by to bylo vyloučeno správním orgánem. Vzhledem k tomu, že zásilka se stále nachází ve spise ČLK, je zřejmé, že vhozena stěžovateli do schránky nebyla, přičemž není ani tvrzeno, že by ČLK takový postup vyloučila (neboť ČLK dle správního řádu nepostupovala). Je tedy zřejmé, že ustanovení správního řádu o doručování nebyla dodržena, tudíž samotné zjištění Nejvyššího správního soudu, že žaloba byla v každém případě opožděná, není pro věc zásadní. 4. Stěžovatel namítá, že ve správní žalobě primárně napadal právě skutečnost, že rozhodnutí ČLK mu nebylo řádně doručeno. Ohradil se proti aplikaci disciplinárního řádu ČLK a domáhal se aplikace správního řádu. Výslovně pak uvedl, že nebylo postupováno podle správního řádu, pokud jde o nezbytná poučení adresáta, vhození zásilky do schránky po uplynutí lhůty k doručení atd. Protože krajský soud dovodil, že postup podle disciplinárního řádu byl správný, napadal stěžovatel tento závěr v kasační stížnosti a domáhal se aplikovatelnosti správního řádu. 5. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud odmítl správní žalobu s velmi stručným odůvodněním, podle kterého byl postup ČLK při doručování podle disciplinárního řádu správný. Nejenže tento (navíc chybný) závěr řádně nezdůvodnil, ale opomenul vyjádřit se též k dalším výhradám stěžovatele k doručování (např. právě povinnost poučit adresáta o následcích nepřevzetí zásilky atd.). Proto stěžovatel napadal v kasační stížnosti usnesení krajského soudu též pro nepřezkoumatelnost. Po obsahové stránce se však kasační stížnost logicky zaměřila na jediný závěr krajského soudu, a tím byla použitelnost disciplinárního řádu ČLK pro postup při doručování. 6. Stěžovatel uvádí, že se domáhal toho, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil pro chybné právní závěry, tudíž neopakoval veškeré své argumenty ze správní žaloby. V tomto ohledu je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu překvapivé, protože Nejvyšší správní soud provedl přezkum usnesení krajského soudu zdánlivě "do všech důsledků", nikoliv pouze v rozsahu základní námitky, jíž byla neaplikovatelnost disciplinárního řádu ČLK. Zároveň však Nejvyšší správní soud důsledný nebyl, neboť se zaměřil pouze na posouzení běhu lhůty, po jejímž uplynutí nastane fikce doručení, ačkoliv tuto otázku stěžovatel předmětem kasačního přezkumu explicitně též neučinil. 7. Nejvyšší správní soud správně konstatoval, že disciplinární řád nebylo možno použít, nýbrž bylo nutno postupovat podle správního řádu. Tento závěr však Nejvyšší správní soud vztáhl pouze k otázce, podle kterého předpisu (správního řádu či disciplinárního řádu ČLK) se mají počítat lhůty, po jejichž uplynutí nastane fikce doručení. Nejvyšší správní soud však již nevzal v úvahu, že aplikace správního řádu vede ještě k dalším požadavkům na doručování, než je pouze určení běhu lhůty, po níž nastane fikce doručení. 8. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval pouze otázkou lhůty, po jejímž uplynutí nastane fikce doručení, aniž by zohlednil, že jádro námitek stěžovatele se týkalo nikoliv pouze okamžiku, kdy nastane fikce doručení, nýbrž aplikovatelnosti správního řádu jako takového. Nesprávně též Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel skutečnost oznámení uložení zásilky v kasační stížnosti nezpochybňuje. Tento závěr je chybný, neboť stěžovatel nikdy netvrdil, že by si byl vědom uložení zásilky. Naopak, ve správní žalobě uvedl, že se o uložení zásilky nikdy nedozvěděl, z čehož logicky plyne, že nikdy ani nepřímo nesouhlasil s tím, že by mu bylo řádně doručováno. 9. Stěžovatel tedy ve správní žalobě namítal, že vůbec nemohla nastat fikce doručení, protože nebyly splněny podmínky pro doručování podle správního řádu. Krajský soud dovodil, že fikce doručení nastala, přičemž svůj přezkum vztáhl pouze na aplikovatelnost disciplinárního řádu ČLK, z nějž dovodil, že doručení bylo řádné. V kasační stížnosti byla aplikovatelnost disciplinárního řádu ČLK jako takového úspěšně zpochybněna ve prospěch aplikovatelnosti správního řádu, avšak Nejvyšší správní soud z toho dovodil, že v každém případě fikce doručení nastala, aniž by se zabýval, pokud už meritorně tuto otázku řešil (a to i nad rámec konkrétní argumentace stěžovatele v kasační stížnosti), všemi podmínkami řádného doručení rozhodnutí ČLK. Podle názoru stěžovatele je v právním státě nepřípustné, aby soud nereagoval plně na všechny námitky uvedené v žalobě, mají-li pro rozhodnutí význam (zde námitky ve správní žalobě, které se vztahovaly k nutnosti plně aplikovat správní řád), a navíc věc zjevně chybně posoudil (stěžovatel již ve správní žalobě odkázal na aplikovatelnou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně nutnosti použít správní řád, kterou krajský soud ignoroval), načež následně Nejvyšší správní soud pochybení správního soudu sice konstatoval, avšak sám se omezil pouze na dílčí aspekt věci, který jako takový nebyl ani klíčovým aspektem sporu. 10. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v důsledku rozhodnutí ČLK nemůže vykonávat své povolání lékaře. Jelikož byl z ČLK vyloučen nezákonným postupem, jedná se zároveň o zásah do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 26 Listiny. Stěžovatel důvody nezákonnosti svého vyloučení z ČLK shrnul v bodu V (formální vady rozhodnutí) a v bodu VII (věcné vady rozhodnutí) správní žaloby. Vzhledem k tomu, že tyto důvody nebyly předmětem přezkumu před správními soudy, nepovažuje stěžovatel za možné opakovat svoji argumentaci v řízení před Ústavním soudem. Přesto však stěžovatel opakuje, že mj. rozhodnutí ČLK vytýkal vady vedoucí k závěru o nicotnosti rozhodnutí ČLK. Nicotné rozhodnutí nemůže způsobovat žádné účinky, neboť se na něj hledí, jako by neexistovalo. Proto je podle názoru stěžovatele nezbytné věnovat takovému argumentu zvýšenou pozornost, protože je stěží představitelné, aby bylo někomu bráněno ve výkonu ústavně zaručeného práva na základě rozhodnutí, které z hlediska právního vlastně neexistuje. II. Splnění podmínek řízení 11. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182