II.ÚS 3772/18

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jimiž měly být porušeny jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na rovnost v právech a v důstojnosti a princip právního státu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Stěžovatel před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný v řízení o vypořádání společného jmění manželů, které bylo zahájeno žalobou správce konkursní podstaty manželky stěžovatele, na jejíž majetek byl v roce 2005 prohlášen konkurs, čímž zaniklo společné jmění manželů (podle tehdy platného a účinného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud v Bruntále uložil žalobci jako správci konkursní podstaty úpadkyně (manželky stěžovatele) zaplatit vymezené pohledávky za úpadkyní v celkové výši 724 927,98 Kč a stěžovatele jako žalovaného zavázal zaplatit žalobci na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů částku 360 713,98 Kč. K odvolání žalobce i stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobce i stěžovatele, každého z nich, zavázal zaplatit na dotčených pohledávkách celkem částku 204 117,90 Kč (do závazků ve společném jmění manželů krajský soud, oproti okresnímu soudu, nezařadil úroky z prodlení k jednotlivým dlužným částkám); a dále žalobci uložil zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílu částku 1750 Kč a rozhodl o nákladech řízení nalézacího i odvolacího. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

Obecné soudy ve svých rozhodnutích o vypořádání společného jmění manželů vycházely z movitých věcí označených žalobcem a nevyhověly stěžovatelově požadavku na zahrnutí dalších movitých věcí, respektive i investic, které měly být provedeny na nemovitostech ve vlastnictví úpadkyně. Podle obecných soudů stěžovatel neprokázal existenci dotčených movitých věcí v době rozhodování okresního osudu, naopak svou liknavostí zavinil, že byly prodány částečně mimo dražbu a částečně si je převzala úpadkyně. Stěžovatelova tvrzení ohledně provedení investic nebyla prokázána. Do společného jmění manželů byly dále zařazeny některé závazky vzniklé za trvání manželství.

Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a kritizuje postup správce konkursní podstaty v dané věci. Podle stěžovatele měly být do vypořádání zahrnuty ještě další movité věci, které se nacházely v nemovitostech úpadkyně v době, kdy je správce konkursní podstaty přebíral. Rovněž měly být vypořádány investice do nemovitostí jako výlučného majetku úpadkyně. Naopak do společného jmění manželů neměly být zahrnuty závazky, které byly přihlášeny v konkursním řízení manželky stěžovatele a které podle stěžovatele představovaly její výlučné závazky. Dále stěžovatel vytýká správci konkursní podstaty, že neprovedl vypořádání společného jmění manželů před prodáním nemovitostí úpadkyně, a vůbec kritizuje postup správce v souvislosti se správou a prodejem nemovitostí.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Bruntále jako účastníci řízení. Oba soudy odkázaly na odůvodnění a závěry uvedené v jejich napadených rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření nepřinesla nic nového a neobsahovala žádnou argumentaci či tvrzení, které by byly relevantní pro rozhodnutí o podané ústavní stížnosti a z nichž by Ústavní soud vycházel, nepřikročil Ústavní soud ani k přeposlání daných vyjádření stěžovateli k možnosti repliky.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 15 C 525/2009, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Naopak podaná ústavní stížnost představuje především polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel se snaží Ústavní soud stavět do role odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stížnostní námitky nesvědčí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Žádné takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Obecné soudy se též náležitě zabývaly tvrzeními a argumenty stěžovatele a zejména pečlivě vysvětlily, jak a proč byl vymezen rozsah vypořádávaného společného jmění manželů, a to jak co do aktiv, tak co do pasiv. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická a celkově náležitá odůvodnění, z nichž se podává, jak a proč byla věc posouzena po skutkové i právní stránce, a v nichž je řádně vysvětleno, proč soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele. Část tvrzení a argumentace stěžovatele - kritizující postup správce konkursní podstaty při správě a prodeji nemovitostí - která byla uplatněna v řízení před obecnými soudy i před Ústavním soudem, nadto nesouvisí s předmětem řízení v dané věci, tj. vypořádáním společného jmění manželů.

Ze shora uvedených důvodů je zřejmé, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či ústavních principů, jak se domnívá stěžovatel. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.