II.ÚS 378/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 N 71/85 SbNU 257 Mezinárodní únos dítěte - aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 378/17 ve věci ústavní stížnosti 1. J. J. J., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Křemencova 1/185, Praha 1, a 2. nezletilého D. Š. J., zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Bratčice 137, adresa pro doručování Slovákova 279/11, Brno-Veveří, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2016 č. j. 20 Co 337/2016-277 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016 č. j. 40 Nc 2502/2016-209, jimiž bylo 1. stěžovateli nařízeno navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště ve Francii, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a E. J. L., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, advokátkou, se sídlem Francouzská 4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2016 č. j. 20 Co 337/2016-277 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016 č. j. 40 Nc 2502/2016-209 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2016 č. j. 20 Co 337/2016-277 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016 č. j. 40 Nc 2502/2016-209 se ruší. Odůvodnění I. Argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl stěžovatel č. 1 (dále jen "stěžovatel") zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. 2. Konkrétní porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel především v tom, že v předcházejícím řízení nebyla zachována rovnost účastníků, zejména nezletilého, který nebyl právně zastoupen, a jeho názor byl zjištěn bez přítomnosti opatrovníka i důvěrníka dítěte za přítomnosti pro něj cizí osoby, ke které si nemohl vytvořit během výslechu pozitivní vztah. Soudy obou stupňů taktéž ignorovaly předložená varování a důkazy, neprozkoumaly řádně podmínky návratu nezletilého, a ačkoliv k tomu navržené důkazy byly odvolacím soudem provedeny, v odůvodnění jeho rozhodnutí byly pouze vyjmenovány, aniž by soud doložil, jaké skutečnosti vzal z takto provedených důkazů za prokázané a jak se následně promítly do jeho zjištění o skutkovém stavu; odůvodnění odvolacího soudu je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Soudy taktéž nepodmínily či nezajistily nařízený návrat nezletilého žádnými zárukami. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily tzv. obvyklé bydliště dítěte, když nezohlednily skutečnost, že obvyklé bydliště bylo dítěti shodnou vůlí obou rodičů založeno v České republice, kde je nezletilý plně etablován, má k tomuto místu vztah domova, nachází se zde jeho nejbližší rodina, tedy otec a prarodiče jak ze strany matky, tak ze strany otce, má zde kamarády a příslušné sociální vazby spojené s plněním povinné školní docházky, žila zde i matka nezletilého, která projevovala vůli se sem vrátit. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se soudy nezabývaly jeho námitkou, že návrat by nezletilého vystavil fyzické a duševní újmě a dostal jej do pro něj nesnesitelné situace, a neřešily materiální podmínky, ve kterých by dítě po soudem nařízeném navrácení žilo, neboť stěžovatel neumí francouzsky a momentálně nesežene ve Francii zaměstnání a matka žije především z milodarů a sociálních dávek. Soudy dle stěžovatele ani nezohlednily odborná vyjádření pedopsycholožky a pedopsychiatričky, že chlapec prožil traumatické zážitky v době, kdy mu matka neumožňovala kontakt s otcem, a že aktuálně není návrat nezletilého možný. Stěžovatel současně upozorňuje, že hrozí, že se ve Francii nezletilý ocitne rukojmím matky, která je pod vlivem ortodoxní židovské skupiny, ve které žije. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudy posoudily danou věc v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Tyto své závěry následně stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rozvádí. II. Vyjádření účastníků a dalších vyzvaných 3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení i matce nezletilého, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. Krajský soud v Brně se ve vyjádření k ústavní stížnosti zásadně neztotožnil s důvody, které jsou v ústavní stížnosti nastíněny. Argumenty stěžovatele považuje soud za zčásti vyplývající z neznalosti dané problematiky, zčásti pak za projevy ryze emocionální. Soud předložil v rámci svého vyjádření právní rozbor, ve kterém se podrobně věnuje otázce formulace místa obvyklého bydliště dítěte, které bylo zvoleno s ohledem na nejlepší zájmy dítěte a odráží zohlednění faktického stavu. V této souvislosti odkazuje soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie a komentářovou literaturu. Dále se soud věnuje pojmu zájem dítěte a zdůrazňuje, že tento nemůže tvořit podklad pro rozhodnutí soudu bez dalšího tam, kde je dána jednoznačná právní úprava. Například vztah dítěte k jednomu z rodičů ani přání dítěte tedy nemohou být na překážku rozhodnutí o navrácení dítěte. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení dítěte, daný komplex právních předpisů má za cíl zajistit, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či jednání, a rodič, který dítě nezákonně přemístil či zadržel, je tedy nucen prostřednictvím zásahu státní moci dítě bezodkladně navrátit do jeho původního bydliště. Dítě se přitom zásadně nenavrací k druhému z rodičů (do jeho rukou), ale navrací se do místa obvyklého bydliště. Pokud jde o odepření návratu dítěte z důvodů Haagskou úmluvou či nařízením Rady (viz níže) presumované "fyzické nebo duševní újmy", případně "nesnesitelné situace", odvolací soud vždy pečlivě zvažuje naplnění těchto (tvrzených) okolností, přičemž vychází z lékařských zpráv a důkazů, které tu byly ke dni jeho rozhodnutí, nikoliv z písemností zajištěných po rozhodnutí odvolacího soudu. Ty přicházejí k důkazu až v řízení o výkon rozhodnutí a mohou představovat důvody pro odepření, resp. zastavení výkonu rozhodnutí. V žádném případě nemůže tyto důvody pro zamítnutí návrhu na navrácení dítěte naplňovat přetrvávající negativní vztah rodičů po rozhodnutí odvolacího soudu, eskalace napětí mezi rodiči, negativní postoj dítěte k druhému z rodičů a snad ani případný neúspěch případových konferencí na půdě Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Z rozhodovací praxe odvolacího soudu v letech přibližně 2004 až 2017 lze přitom vysledovat, že odvolací soud přistoupil k odepření návratu povýtce ze zdravotních důvodů na straně dítěte jen v situacích, kdy byla dítěti ošetřujícím odborným lékařem s příslušnou specializací stanovena jednoznačná a pochybnosti nepřipouštějící diagnóza (například porucha hybnosti, porucha autistického spektra, porucha přizpůsobení atp.) s nepříznivou prognózou. Odvolací soud v takových případech nechával vypracovat k odstranění pochybností dokonce konziliárním týmem znalců znalecký posudek, nespokojil se v žádném případě s odvolatelem vyžádanou zprávou od ambulantního psychologa, zprávami dobročinných a charitativních organizací na pomoc dětem k tvrzeným projevům separační úzkosti u dítěte atp. V projednávané věci nebylo žádné takové zdravotní postižení dítěte (spojené navíc s trvalou medikací) tvrzeno. 5. Městský soud v Brně plně odkazuje na obsah odůvodnění napadených rozsudků. 6. Kolizní opatrovník JUDr. Petr Schlesinger ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že ji považuje za důvodnou. Kolizní opatrovník zejména poukazuje na nesprávné posouzení otázky obvyklého bydliště nezletilého, pochybení soudů při zjišťování a hodnocení názoru nezletilého při jednání soudu prvního stupně dne 2. 6. 2016 a na nepřihlédnutí k důvodně hrozícím následkům změny místa bydliště nezletilého jeho vydáním do Francie do obce S. L. matce, která navíc prokazatelně není osobou způsobilou o nezletilého řádně pečovat a vytvořit mu prostředí potřebné pro jeho řádný a zdravý vývoj. 7. Matka nezletilého (dále také jen "matka") uvádí, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti jsou zkreslující a účelové, a to zejména pokud jde o nájemní smlouvu na byt v Praze, kterou stěžovatel uzavřel sám, tuto smlouvu nikdy nepodepsala. V řízení před soudy bylo také vyvráceno tvrzení stěžovatele, že dne 21. 8. 2015 nepodepsal předloženou