Ústavní soud II.ÚS 381/25 – Kázeňské tresty

Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Praha Ruzyně ("Věznice"), uložila stěžovateli kázeňský trest - zákaz přijetí jednoho balíčku v kalendářním roce. Vedoucí oddělení výkonu trestu Věznice ("stížnostní orgán") stížnost zamítla.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Stěžovateli byl uložen kázeňský trest podle § 46 odst. 3 písm. c) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o výkonu trestu"), neboť v blíže nezjištěné době konzumoval návykové látky. Podle § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu je soudní přezkum uloženého kázeňského trestu vyloučen.

Stěžovatel rozporoval užití zakázaných látek, namítal pochybení při odběru, možnou záměnu vzorků či úmyslnou kontaminaci, jeho námitky ale byly odmítnuty. V minulosti byla proti stěžovateli vedena obdobná dvě kázeňská řízení, v nichž nebylo prokázáno, že vzorek moči byl jeho. Proto je i nyní přesvědčen o možné záměně, porovnání DNA se mu ale nepodařilo zajistit. Podle stěžovatele nebylo vyvráceno, že nešlo o jeho moč, ani že užil návykovou látky z nedbalosti. Nevědomá nedbalost nebyla prokázána, nebyly vypořádány jeho námitky, nebyly provedeny navržené důkazy a nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Kázeňský trest považuje za nespravedlivý projev libovůle, jehož uložení ovlivní další výkon trestu.

Podle stěžovatele je neústavní, že kázeňský trest nemůže být přezkoumán soudem. Tím je zasaženo do jeho vlastnického práva (přijetí balíčku), a proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a současně § 52 odst. 4 věty druhé zákona o výkonu trestu: "Rozhodnutí vydaná v kárném řízení, kterými byly uloženy kázeňské tresty podle § 46 odst. 3 písm. a) až c) a i), nepodléhají přezkoumání soudu".

Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími i spisem Věznice sp. zn. VS-48119/ČJ-2024, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z předložených podkladů se podává, že dne 10. února 2024 byly v moči stěžovatele detekovány nepovolené látky (metamfetamin a Tramal), jejichž přítomnost potvrdilo i odborné toxikologické vyšetření. V záznamu o kázeňském přestupku stěžovatel uvedl, že žádné zakázané látky nepožil, ve vyjádření před rozhodnutím o kázeňském trestu odkázal na svého zmocněnce, který požadoval výslech příslušníků vězeňské služby, kamerový záznam a metodické listy a poukázal na povinnost příslušníků vězeňské služby nosit při odběru vzorků rukavice. Z doplněných výslechů vyplynulo, že stěžovatel držel vzorek po celou dobu v ruce, test byl proveden v jeho přítomnosti a výsledky stěžovatel potvrdil svým podpisem; použití rukavic je ve vlastním zájmu testujících. Při následné prohlídce cely stěžovatele byly v jeho věcech nalezeny nepovolené léky.

V doplnění vyjádření doručeném 11. června 2024 zmocněnec zopakoval své požadavky na kamerové záznamy i metodické listy a navrhl provedení znaleckého posudku (na vlastní náklady) s výsledkem do šesti až osmi týdnů. Uvedenou lhůtu Věznice akceptovala s tím, že kázeňské řízení bude pokračovat až poté. V přípisu ze dne 19. července 2024 stěžovatel Věznici sdělil, že znalci byl omylem poskytnut jiný vzorek a posudek ke správnému vzorku bude dodán do čtyř až šesti týdnů. Znovu se domáhal kamerových záznamů a namítal, že kelímek na vzorek nebyl identifikován k možnému odlišení, že vyhodnocení vzorku nebylo provedeno ve sterilním prostředí a testující neměl rukavice.

Zmocněnec dále zpochybnil výpověď testujícího příslušníka, který by se přiznáním (nepoužití rukavic) vystavil sankci pro nesprávný úřední postup, a také proto stěžovatel navrhl výslech jiného odsouzeného k průběhu testování. V přípisu ze dne 28. srpna 2024 stěžovatel na základě pokynu svého zmocněnce uvedl, že si od počátku nebyl vědom užití zakázané látky, zpochybnil validitu vzorku i potvrzení výsledku. Nastínil možnost nevědomé intoxikace jinou osobou, možnost záměny kelímků, namítl nepoužití rukavic a absenci kamerových záznamů. Dne 24. září 2024 vyzvala Věznice zmocněnce k poskytnutí znaleckého posudku. Přípisem doručeným dne 11. října 2024 stěžovatel sdělil, že pro nedostatek prostředků zadal vypracování posudku až dne 1. října 2024 s výsledky do čtyř až šesti týdnů. Věznice již lhůtu neprodloužila a rozhodla o uložení kázeňského trestu.

V rozhodnutí je popsán průběh testování i procesní postup rozhodnutí předcházející. Kamerový záznam Věznice uchovává pouze deset dnů a standardně se zálohují jen záznamy bezpečnostních incidentů; požadavek na předložení záznamu tedy byl vysloven v době, kdy již neexistoval. Stěžovatelem požadovaná metodika nebyla v době odběru vzorků platná, nadto nešlo o "neznámou" vnitřní normu, podle které by byl stěžovatel potrestán, neboť kázeňský trest byl uložen podle zákona o výkonu trestu. Detekované látky nemohl stěžovatel získat z oprávněně užívaných léků a intoxikaci jinou osobou stěžovatel uvedl jen jako možnost odůvodňující pozitivní výsledku testu, aniž by sdělil, kým a kdy se tak mohlo stát, a to za situace, kdy byl umístěn v oddílu bezdrogové zóny, určené pro osoby bez zkušeností s užíváním omamných látek. Trest byl uložen s ohledem na průběh výkonu trestu a neúmyslného spáchání prvního přestupku.

Ve stížnosti zmocněnec zopakoval předchozí námitky, zpochybnil možnost vyjádřit se ke kázeňskému přestupku a uplatnit svá práva podle § 47 zákona o výkonu trestu. Podle stížnostního orgánu jsou opakované námitky obstrukční, jde o urputnou snahu stěžovatele vyhnout se kázeňskému přestupku. V napadeném rozhodnutí stížnostní orgán vypořádal námitku zavinění, poukázal na stěžovatelova opakovaná vyjádření a návrhy na provedení dalších důkazů s tím, že neprovedení některých důkazů bylo odůvodněno.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto ve vztahu k procesnímu postupu orgánů veřejné moci reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která mají za následek porušení ústavnosti.

Článek 36 odst. 2 Listiny presumuje výluku ze soudního přezkumu, která se nevztahuje především na kázeňské tresty zasahující do osobní integrity odsouzeného [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. září 2010 (341/2010 Sb., N 204/58 SbNU 809)]; o takový případ však nejde. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již použil v průběhu řízení o kázeňském přestupku a jimiž se Věznice zabývala a řádně se s nimi vypořádala. Stejně tak reagovala na jeho stížnost a všechny jeho námitky. V postupu a rozhodnutích Věznice Ústavní soud nezjistil pochybení, které by odůvodnilo jeho zásah.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Společně s ústavní stížnosti může být podán návrh na zrušení (části) zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Osud takového návrhu sdílí osud ústavní stížnost, a proto je-li odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, je nutno odmítnout i připojený návrh.