II.ÚS 3856/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3856/14 ze dne 8. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele PROKOP RAIL a. s., IČ 25292277, se sídlem Barákova 28/148, 326 00 Plzeň, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Cdo 532/2014-621, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 461/2012-561, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2012, č. j. 44 Cm 71/2007-458, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a a) Jaroslava Sedláčka a b) Ing. Martina Sedláčka, obou zastoupených JUDr. Radimem Charvátem, advokátem se sídlem Lidická 51, 602 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pro porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. dubna 2012, č. j. 44 Cm 71/2007-458, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných (vedlejší účastníci) zaplacení částky ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím (bod I výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II výroku). Žalovaná částka měla představovat náhradu škody ve formě ušlého zisku, kterého žalobce nemohl dosáhnout v důsledku předběžného opatření, jež mu zapovídalo propagaci, výrobu a distribuci určitých technických řešení (železniční přejezdy), vydaného v rámci řízení zahájeného na základě návrhu žalovaných na ochranu před porušováním průmyslových práv a na ochranu před jednáním v nekalé soutěži. Toto řízení (vedené u Krajského soudu v Plzni po sp. zn. 43 Cm 81/2003), v jehož rámci bylo předběžné opatření nařízeno, bylo z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalovaných (tehdy žalobců) se souhlasem žalobce (tehdy žalovaného) zastaveno. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat vznik škody ve formě ušlého zisku podle § 77a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), a neprokázal ani příčinnou souvislost s nařízeným předběžným opatřením. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 461/2012-561, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I) potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení, a to tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 1 723 640 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce vznik škody neprokázal a chybí i další předpoklady odpovědnosti žalovaných za tvrzenou skutečnou škodu žalobce. Nárok na uhrazení skutečné škody, spočívající v zaplacení pokuty a poplatků v souvislosti s výkonem rozhodnutí o předběžném opatření, bylo třeba odmítnout pro neprokázání příčinné souvislosti (příčinou škody totiž bylo jednání žalobce spočívající v nerespektování soudního rozhodnutí). Co se týče výše ušlého zisku, zůstala tvrzení žalobce pouze v obecné rovině, a pokud je doplňoval, zjištění z nich učiněná pouze prokázala možnost, že by se žalobce s dotčenými výrobky specifikovanými v předběžném opatření účastnil výběrových řízení, pokud by byla zadána v průběhu rozhodného období. Nebylo ovšem prokázáno s dostatečnou mírou jistoty, že by v těchto výběrových řízeních s předmětnými výrobky uspěl. Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalobce v rozsahu, v jakém byla v řízení prokázána, nepřekračují hypotetickou možnost zisku žalobce z případných jím realizovaných obchodů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). 4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Cdo 532/2014-621, odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, co se týče otázky prokázání vzniku ušlého zisku, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, nebo ze dne 14. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008), přičemž dovolací soud neshledal důvody pro odchýlení se od těchto závěrů ani v nyní projednávané věci. Další námitka dovolatele, spočívající v posouzení existence příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle § 77a o. s. ř. (obdobně jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu), nepředstavuje otázku právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2566/2012), nýbrž skutkovou, která přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. II. 5. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a ochranu majetku. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že mu nařízeným předběžným opatřením, trvajícím více než dva roky, vznikla značná majetková újma, neboť mu bylo fakticky znemožněno provozovat dosavadní podnikatelskou činnost. Způsob, jakým soudy interpretovaly otázku nároku na náhradu škody (v podobě nutnosti prokázání konkrétní škody), je podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a je projevem přepjatého formalismu. Závěry soudů považuje za absurdní, neboť jako osoba poškozená vydáním předběžného opatření musí prokázat, že by, nebýt tohoto předběžného opatření, došlo ke konkrétním prodejům výrobků a k úspěchům ve výběrových řízeních, a to přesto, že je tímto předběžným opatřením zakázáno tyto výrobky nabízet. Vyslovuje přesvědčení, že vznik škody v podobě ušlého zisku nelze mechanicky omezovat na kategorii jistoty, ale je třeba zohlednit i kategorii pravděpodobnosti, to znamená, že soudy se měly zabývat i ziskem, který by pravděpodobně vznikl, kdyby předběžné opatření nebylo. Postup, který soudy zvolily, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť nelze jednoznačně a v přesné výši prokázat zisk, pokud stěžovatel měl zakázáno s výrobky obchodovat (tj. nemůže je ani prodávat, ani nabízet, ani propagovat). Opakovaně zdůrazňuje, že soudy neměly požadovat prokázání jistoty ušlého zisku, ale měly se spokojit s prokázáním vysoké míry pravděpodobnosti vzniku ušlého zisku. Postupem soudů však došlo k faktickému vyloučení možnosti stěžovatele domáhat se náhrady škody po žalovaném, což vede k odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále předkládá svůj náhled na postup soudů (tj. čím se měly zabývat a jaké okolnosti měly hodnotit, aby postupovaly ústavně konformně). Rovněž poukazuje na různá rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají otázkami interpretace právních předpisů v rozporu s principy spravedlnosti [v této souvislosti zmiňuje např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 20. ledna 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73)]. 6. Stěžovatel dále namítá porušení práva na ochranu majetku a práva na legitimní očekávání nabytí majetku, kterého se soudy dopustily nesprávnou interpretací § 77a o. s. ř. Citované ustanovení hovoří o náhradě škody a jiné újmy, tedy i tzv. ušlého zisku, přičemž bylo povinností soudů zkoumat, zda nelze škodu vzniklou stěžovateli podřadit pod uvedenou skutkovou podstatu. Stěžovatel v této souvislosti konstatuje, že vznik škody v podobě ušlého zisku je třeba posuzovat s ohledem na okolnosti případu a není možno striktně trvat na tom, aby byl ušlý zisk prokazován již uzavřenými, avšak nerealizovanými kontrakty. Soudy rovněž přehlédly existenci práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož by jistě dosáhl, nebýt předběžného opatření. 7. Stěžovatel konečně namítá porušení svobody podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny, která byla narušena dle názoru stěžovatele absurdní interpretací § 77a o. s. ř. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že po dobu více než 2 let nemohl potenciálně vytvářet zisk a nemohl v zakázaném podnikání nacházet seberealizaci. 8. Závěrem stěžovatel poukazuje na mimořádný význam věci a na nebezpečí praxe soudů pro soutěžní prostředí, přičemž shrnuje, že žádná osoba v jeho postavení by nebyla