II.ÚS 3938/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3938/16 ze dne 15. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 45 A 44/2015-38, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 As 149/2016-46, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 90 odst. 6 věty poslední zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 90 odst. 6 věty poslední zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla "dotčena její účastenská práva včetně práva na spravedlivý proces, garantovaného ústavním pořádkem, že zde napadená soudní rozhodnutí jsou z pohledu účastníka řízení obtížně předvídatelná a že k jejich vydání došlo v důsledku překročení pravomoci soudů, vymezené v čl. 95 odst. 1 Ústavy, když se v obou stupních shodně dopustily excesu při právním hodnocení otázky, podstatné pro soudní rozhodování o podané žalobě a opravném prostředku, a vyložily zákonnou normu v přímém rozporu s jejím jazykovým vyjádřením." 2. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 90 odst. 6 věty poslední zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). 3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze domáhala vydání rozsudku o tom, že zásah žalovaného (Městský úřad Jesenice) spočívající v nevyřízení odvolání stěžovatelky proti usnesení žalovaného ze dne 30. 6. 2014, č. j. OúJ/07927/2014/T/TH, je nezákonný. Současně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost postoupit spis odvolacímu správnímu orgánu. 4. Stěžovatelka uvedenou žalobu podala za situace, kdy dne 2. 4. 2012 podala k místně a věcně příslušnému stavebnímu úřadu (Městskému úřadu v Říčanech) žádost o vydání územního souhlasu k oplocení části pozemku parc. č. 181/125 v k. ú. Louňovice. Vzhledem k námitce podjatosti byl nadřízeným správním orgánem k projednání a rozhodnutí ve věci pověřen žalovaný Městský úřad Jesenice. Tajemník žalovaného posléze dne 30. 6. 2014 vydal usnesení č. j. OúJ/07927/2014/T/TH, jímž z úkonů z důvodu podjatosti vyloučil celý stavební úřad. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 14. 7. 2014 odvolání, o němž však nebylo do konce roku 2014 rozhodnuto. Proto stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu či alternativně na ochranu proti nečinnosti, kterou však krajský soud usnesením ze dne 25. 9. 2015, č. j. 46 A 76/2014-40, odmítl. Ke kasační stížnosti stěžovatelky nicméně Nejvyšší správní soud citované usnesení krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 As 244/2015-47 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zde vyslovil názor, že "proti nečinnosti odvolacího orgánu (do které patří i nečinnost orgánu prvního stupně v rámci odvolacího řízení) při rozhodování o odvolání proti usnesení o námitce podjatosti se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.)." Dospěl tak k závěru, že stěžovatelka postupovala správně, pokud žalobu v dané situaci podala proti Krajskému úřadu Středočeského kraje, byť nevěděla o tom, že fakticky dochází k průtahům u správního orgánu I. stupně. 5. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu řízení o obou stěžovatelkou podaných žalobách bylo dne 2. 3. 2016 přijato odvolacím správním orgánem rozhodnutí o odvolání, stěžovatelka podáním ze dne 7. 3. 2016 oznámila krajskému soudu, že žalobu v té části, kterou se domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost postoupit spis odvolacímu správnímu orgánu, bere zpět. Krajský soud proto řízení o této žalobě zastavil usnesením ze dne 7. 3. 2016, č. j. 46 A 76/2014-70. 6. Ze stejného důvodu krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení o předmětné žalobě stěžovatelky, a to v té části, v níž se domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost postoupit spis odvolacímu správnímu orgánu. Ve zbylé části ji zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, prostřednictvím jakého žalobního typu a který správní orgán má být žalován v případě, kdy správní orgán prvního stupně nepostupuje po podání odvolání v souladu s ustanoveními § 87 a § 88 správního řádu, tedy neprovede autoremeduru a ani v zákonem stanovených lhůtách správní spis spolu s odvoláním nepředá odvolacímu orgánu. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že shodná otázka byla řešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 198/2015-20, z něhož krajský soud v odůvodnění svého rozsudku obsáhle cituje a z jehož závěrů také vycházel Nejvyšší správní soud ve výše citovaném "kasačním" rozsudku č. j. 9 As 244/2015-47. Krajský soud tento právní názor považoval "pro své další rozhodování za závazný, neboť byl vysloven v úzce související věci ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.)." Přestože dle názoru krajského soudu stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí, "s ohledem na závazné názory ohledně aplikovatelného žalobního typu a ohledně pasivně legitimovaného orgánu uvedené shora", s nimiž se krajský soud ztotožňuje, "nemohl jejímu názoru přisvědčit a tedy ani vyslovit, že zásah žalovaného spočívající v nepředání správního spisu nadřízenému orgánu, byl nezákonný, a to proto, že se žalovaný žádného nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. nedopustil." 7. Proti tomuto rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost, v níž namítala, že krajský soud nepřímo popřel dikci ustanovení § 90 odst. 6 správního řádu, což v konečném důsledku vede k exkulpaci správního orgánu prvního stupně z porušení zákonné povinnosti. Dále polemizovala se závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 244/2015-47 a také se domáhala podání návrhu na zrušení ustanovení § 90 odst. 6 správního řádu Ústavním soudem, neboť dle jejího názoru není možno překonat judikatorní výklad bez zrušení tohoto ustanovení. 8. Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.), když zejména konstatoval, že "výklad krajského soudu je s ustanovením § 90 odst. 6 správního řádu v plném souladu", a proto ani "nevidí důvod pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení § 90 odst. 6 věty druhé správního řádu, neboť žádnou protiústavnost na této normě nevidí; správní řád i soudní řád správní nabízí v průtazích s odvoláním proti jiným než meritorním rozhodnutím efektivní cestu ochrany." Nejvyšší správní soud se rovněž (opětovně) zabýval otázkou, zda stěžovatelkou namítané průtahy spojené s nepředáním spisu prvostupňovým orgánem orgánu odvolacímu jsou nezákonným zásahem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 s. ř. s. S odkazem na svou judikaturu (viz citovaný rozsudek č. j. 9 As 244/2015-47 nebo rozsudek ze dne 11. 8. 2016, č. j. 10 As 159/2016-24) Nejvyšší správní soud zopakoval, že "ustálená praxe má jednotně za to, že zákon nepřipouští bránit se zásahovou žalobou proti nepředání odvolání a správního spisu ve věci meritorního rozhodnutí správním orgánem I. stupně odvolacímu orgánu." Současně však zdůraznil, že situace stěžovatelky v daném případě je odlišná, neboť zde odvoláním nebylo napadeno meritorní rozhodnutí, ale naopak rozhodnutí o podjatosti úřední osoby. To dle názoru Nejvyššího správního soudu "není rozhodnutím žalovatelným podle § 65 s. ř. s., neboť se jím pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem a je následně přezkoumatelné při rozhodování o věci samé; tím méně je pak možno při průtazích proti vyřízení tohoto rozhodnutí použít nečinnostní žalobu. Účastníkovi řízení nesvědčí ani žádné subjektivní veřejné právo na vyřízení odvolání v rámci autoremedury." Proto konstatoval, že krajský soud "správně uza