II.ÚS 3964/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3964/18 ze dne 3. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LÁZNĚ JUPITER a.s., sídlem Hornokrčská 939/31, Praha, právně zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Nitranská 988/18, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 23 Cdo 2808/2018-189, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č. j. 21 Co 27/2018-243 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2017 č. j. 18 C 366/2014-219, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v němž stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Je přesvědčena, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a společností ESPRIT BOHEMIA s. r. o. byla uzavřena rozhodčí doložka a na jejím základě bylo následně v červnu 2013 u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") zahájeno rozhodčí řízení. Jelikož se stěžovatelce nedařilo doručovat žádným ze způsobů předvídaných řádem rozhodčího soudu, byla jí podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu ustanovena osoba pověřená k přijímání písemností, jmenovitě JUDr. Oto Kunz. Nadále tak byly písemnosti doručovány pouze této pověřené osobě. Rozhodčí nález byl vydán dne 18. 8. 2014 pod sp. zn. Rsp 940/13. Stěžovatelka se o proběhlém rozhodčím řízení měla dozvědět právě až po vydání rozhodčího nálezu. 3. Stěžovatelka napadla rozhodčí nález žalobou podanou k obvodnímu soudu. Ten nejprve žalobě vyhověl a rozhodčí nález zrušil z důvodu, že jí byla odepřena možnost projednat věc před rozhodcem dle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012 (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Odvolací soud rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Žalovaná společnost ESPRIT BOHEMIA s. r. o. podala dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2017 č. j. 23 Cdo 3376/2016-190 (dále též "první rozhodnutí Nejvyššího soudu") tak, že napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu nelze považovat ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností namísto stěžovatelky za popření jejího práva projednat věc před rozhodci. Nebyl tudíž dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu. 4. V souladu s právním názorem vyjádřeným v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Stěžovatelka podala odvolání k městskému soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že s menšími formulačními úpravami potvrdil meritorní výrok I (výrok I) a nákladové výroky II a III rozsudku prvostupňového soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV). Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obsahově srovnatelné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Popisuje, že v době před zahájením rozhodčího řízení došlo k faktickému přesunu jejího sídla na novou adresu, ale kvůli údajným potížím se získáváním souhlasu vlastníka nemovitosti si nějakou dobu nemohla nechat na nové adrese zapsat sídlo společnosti. To bylo patrně příčinou toho, že rozhodčí soud se jí (neúspěšně) pokoušel doručovat na starou adresu sídla. Dle stěžovatelky měl být rozhodčí soud aktivnější a iniciativnější. Buď si měl např. prostřednictvím internetových stránek dohledat adresu jejího faktického sídla a písemnosti doručovat tam, anebo jí měl zaslat alespoň neformální vyrozumění o zahájení řízení na standardní e-mailovou adresu. Rozhodčí soud však postupoval nadmíru formalisticky a stěžovatelce pouze ustanovil osobu pověřenou k přijímání písemností podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu. Tato pověřená osoba navíc se stěžovatelkou nijak nekomunikovala, pročež se stěžovatelka dozvěděla o proběhlém rozhodčím řízení až po jeho skončení. Jelikož obecné soudy tento postup posvětily a nepřistoupily ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost zbraní dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. 1. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnící řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 2. Po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 3. Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že rozhodčí řízení je jednou z alternativ ke klasickému občanskoprávnímu řízení před obecnými soudy, přičemž základní rozdíl mezi nimi spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je ním soud, v rozhodčím řízení je ním rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále souhrnně jen "rozhodce"). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje obecný soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám dohodnout se mj. na osobě rozhodce, procesních pravidlech, místě konání rozhodčího řízení, způsobu projednání věci nebo hlediscích, podle nichž má být věc posouzena (§ 19 a § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení). V souladu se zásadou autonomie vůle mají tedy strany v rozhodčím řízení širokou možnost dohodnout se na pravidlech, podle nichž bude řízení probíhat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)]. 4. Projednání věci v rozhodčím řízení pochopitelně neznamená vzdání se právní ochrany nebo zásadní snížení jejího standardu, nýbrž představuje spíše její přesunutí - např. z důvodu vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací - na jiný rozhodující orgán. To odráží mimo jiné § 18 zákona o rozhodčím řízení, jenž kogentně stanoví, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Rovnost stran a poskytnutí příležitosti k uplatnění práv platí i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci (srov. § 19 odst. 2 věta druhá zákona o rozhodčím řízení). Nebyla-li zachována rovnost zbraní nebo nebyla-li jedné ze stran dána plná příležitost k uplatnění práv dle § 18 zákona o rozhodčím řízení, zpravidla to bude znamenat, že této straně nebyla ani poskytnuta možnost projednat věc před rozhodci ve smyslu § 31 písm. e) uvedeného zákona, což je jedním z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem. V této souvislosti je však vhodné připomenout, že rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení je značně limitován a musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení a potažmo i jeho praktická využitelnost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3636/13 ze dne 18. 10. 2016 (U 14/83 SbNU 911)]. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem proto nemůže být koncipováno obdobně jako řádné nebo mimořádné opravné prostředky v rámci občanskoprávního soudního řízení. Kontrolní funkce obecných soudů proto nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmo